Na okraji malého města na Moravě byla stará ulice, kterou čas téměř zapomněl. Silnice plná děr, autobus jezdil jen občas a sousedů bylo jako šafránky. Ale v posledních letech se vše změnilo – sem začali přicházet lidé unavení z městského shonu. Jeden po druhém kupovali domy, někdo je opravoval, jiný boural až do základů, aby postavil prostorný rodinný dům.
Jiří a Alena se také rozhodli pro stěhování. Starý domek na konci ulice vyšel levně, zatímco byt ve městě nechali dceři. Dům opravili, dvůr vydláždili a založili předzahrádku – přesně, jak si vždy přáli. Zeť jim přivezl z lesní školky malý smrček. zasadili ho u plotu, aby byl vidět z ulice.
Zpočátku stromek vypadal, jako by se neujímal. Ale Alena s Jiřím se nevzdávali – hnojili, zalévali, mluvili na něj jako na živého. A jednoho dne smrček začal růst. Ne rychle, ale jistě. První Vánoce ho ozdobili, děti a vnoučata se u něj vyfotily – a od té doby byl každý rok o Štědrém večeru ozdobený, plný světel a rodinné radosti.
Za dva roky byl smrk překrásný. Zelený, štíhlý, s měkkými jehličkami. V létě kolem něj vykvetla tráva a manželé snili o lavičce, kde by ve stínu sedávali. Ale jednoho rána Alena vyšla na dvůr – a zůstala stát jako přibitá. Smrk zmizel. Zůstal jen pařez. A kousek dál u popelnice leželo vyvržené tělo kdysi milovaného stromu.
Šok. Pláč. Beznaděj. Kdo by něco takového udělal? V létě, ne o Vánocích?
Jiří sevřel pěsti a vydal se k sousedce přes ulici – k Marii Tomášové. Ta už dlouho k nim hleděla s nelibostí. Její dům byl starý, zděděný, ale udržovaný. Byla vdova, syn ji navštěvoval jen zřídka. A noví sousedé jí byli trnem v oku.
„Proč, Marie Tomášová, tak krutě?“ zeptal se Jiří bez hněvu, ale s bolestí v hlase.
„Hezky jste se tu zabavili!“ odvětila ostře. „Dvě auta! Dvůr jako z katalogu! Ten váš smrk mi lezl na nervy. Vnoučata pořád řvou a běhají, člověk nemá klid.“
„Byl to svátek… Ozdoby… Rodina…“ pokusil se nesměně vysvětlit.
„A já mám v létě zavírat okna, když se váši rozjíždějí pod nimi?!“
On se beze slova otočil. Doma všechno pověděl Aleně. Ta dlouho mlčela, pak si utřela slzy a řekla:
„Ze závisti. Jinak si to nedovedu vysvětlit.“
„Závist je jed. My jsme přece stejní, důchodci. Jen si chceme žít pěkně. Pro sebe a pro vnoučata.“
Za týden přijel zeť znovu a přivezl dva malé smrčky – nízké, ale huňaté, s kořeny. Manželé jeden zasadili u branky a druhý Jiří vzal a šel… znovu k Marii Tomášové. Chtěl smír, chtěl, aby její srdce aspoň trochu změklo.
„Nechci vaši almužnu!“ sykla. „Sázejte si u sebe, já mám všechno své.“
Už se chtěl otočit, když zpoza plotu vykoukla starší sousedka – teta Anděla, kolem osmdesáti, bydlela o dům dál.
„Smrček daruješ? Já si ho vezmu, synku. Ať roste.“
„A vám nač, Andělo Františko? Vždyť jste sama…“
„Tak ať roste. Třeba po mně dům zdědí nějaký hodný člověk, a u branky bude mít smrček – vzpomene si na mě.“
Jiřímu se sevřelo hrdlo. S Alenou smrček zasadili tetě Anděle, vysvětlili jí, jak se o něj starat, a slíbili, že budou pomáhat. Pak Alena doma upekla buchty – chtěla zkusit znovu najít společnou řeč s Marií Tomášovou, donést jí pohoštění.
Ale Jiří ji zastavil:
„Ne. Řekne, že je to otrávené. Raději jí řeknu, že jsme dali kameru. Teď se všechno natáčí.“
A skutečně – kamery už fungovaly. Jiří zašel za sousedkou a bez výhružek, ale pevně jí řekl:
„Máme tu kamery. Pokud se stane ještě něco – půjde to na policii. To už je vandalismus, paragraf na to je.“
Ona neřekla nic. Jenom její oči pobíhaly.
Od té doby žádné odpadky u plotu, žádné křiky za zády. Klid se vrátil. A smrk… Nový smrk rostl. Ten starý… zůstal v paměti. Jako symbol dobroty, prostoty – a té závisti, která z lidí dělá opravdové příšery.