Syn nenavštívil: snacha zakázala, prý vždycky něco chceme

Dobré zprávy

V malé vesnici na severu Čech, kde zimní větry kvílejí kolem starých dřevěných chalup, čekali Alžběta s manželem Josefem marně na příjezd svého syna. Jejich naděje se rozplývaly a srdce se svíralo bolestí a křivdou.

„Asi nepřijede,“ povzdechla si Alžběta a pohlédla na Josefa. „Už jsme si zvykli, ani se nezlobíme.“

„Co se stalo tentokrát? Snacha ho zase nepustila?“ zamračil se Josef. „Nikdy jste si nerozuměly.“

„Možná,“ odpověděla Alžběta hlasem, který se třásl potlačovanými emocemi. „Ale Vojta nám nikdy nic takového neříkal. Dřív jezdil častěji, ale teď… Jeho žena vždycky najde nějakou záminku. Asi si budeme muset najmout lidi, aby nám opravili střechu. Syn pro nás nemá ani jeden den.“

Alžběta mluvila o svém čtyřicetiletém synovi Vojtovi s hořkostí. Před dvanácti lety odešel do města a rodnou vesnici opustil. Vojta je automechanik, kdysi všechno opravoval sám, dnes už jen řídí druhé. V Praze se oženil s Kateřinou a koupili si byt.

„Sám dělal rekonstrukci,“ vzpomínala Alžběta. „A Kateřina mu jen přikazovala, co a jak. Vzali se pozdě, jí bylo přes třicet. Nikdy předtím nebyla vdaná, a chápu proč – s takovou povahou se málokdo srovná. Od první chvíle jsme si nepadly do oka.“

„Není divu, že byla tak dlouho sama,“ dodal Josef. „Pamatuju, jak ses s ní snažila mluvit. Bylo to peklo. Co v ní Vojta viděl?“

Kateřina téměř nekomunikovala s rodiči svého manžela. Jen jednou za rok Vojtovi dovolila, aby za nimi přijel. Tentokrát slíbil Alžbětě, že si v květnu vezme dovolenou a opraví jim propadlou střechu. Ale Kateřina měla jiné plány, které všechny naděje zmařily.

„Kateřina čeká dítě,“ řekla Alžběta trpce. „Zakázala Vojtovi, aby ji nechával samotnou. I když je dospělá žena, pracuje jako zdravotní sestra – co se jí může stát? Už dva týdny před dovolenou ho začala peskovat, přestože měl lístky koupené.“

„Proč to dělá?“ zeptal se Josef, ačkoli odpověď už znal.

„Nejdřív říkala, že se bojí zůstat sama, a pak…“ Alžběta se odmlčela, oči jí zalily slzy.

„Co pak? Snad ho nevodí za ruku do práce? Má přece rodiče, kteří by za ni dýchali!“ rozčilil se Josef.

„Myslím, že ji její rodiče nabádají,“ pokračovala Alžběta. „Říkali jí, že nemůže pouštět manžela samotného k rodičům. Měli totiž zetě, který k nim jezdil, a pak se rozvedl. Teď jejich mladší dcera žije s nimi. A tak Kateřině vtloukají do hlavy, že Vojta je stejný.“

„Nemůžou přece všechny házet do jednoho pytle!“ zvolal Josef. „Vojta nikdy nedal důvod, aby si to o něm mysleli. A Kateřina by mohla jet s ním. Co jí brání?“

„Přijet?“ hořce se ušklíbla Alžběta. „To by nikdy neudělala. Víš přece, jak nás nenávidí. Zkoušela jsem s ní mluvit, ale všechno marné.“

Alžběta si vzpomněla, jak Josef jednou Kateřině zavolal, doufaje, že spor urovná. Ale rozhovor skončil fiaskem.

„Co řekla?“ zeptal se, ačkoli tušil odpověď.

„Že pořád něco chceme, odtrháváme Vojtu od rodiny,“ hlas Alžběty se třásl křivdou. „Že už je unavená z toho, jak se nám brání. Prý manžel má myslet na ženu a budoucí dítě, ne na rozmary rodičů. Pokud si vezme dovolenou, má být s rodinou. A ještě dodala, že náš dům jAlžběta však stále věřila, že jednou přijde den, kdy její syn najde odvahu postavit se za svou vlastní rodinu, nejen tu novou.

Rate article
Add a comment