Já jsem Anka, ne Táňa.

Dobré zprávy

Nastěnka zářila štěstím – všechny zkoušky měla za sebou! Možná ne samé jedničky, ale dost dobré na to, aby byli máma s tátou pyšní. Když otevřela dveře domu, zaslechla maminčin hlas a… něčí cizí, zastřený, jako by přicházel z minulosti. Dívka tiše proklouzla do svého pokoje, nechtěla nikoho rušit. Ale pak uslyšela:

„Já ti to říkám naposledy, Tánko…“ promluvila máma stroze.

Záhy poté zarachotily dveře – táta se vrátil na oběd. Nastěnka vykoukla do chodby a její pohled se střetl s ženou v bílém, ošoupaném šátku. Rysy v té tváři jí připadaly bolestně známé. Kde tu ženu už viděla…? Vzpomínka, dávný stín, ji bodl ostře a nemile. Ta žena s upřeným, lepkavým pohledem. Ta, která ji tehdy nazvala „Tánou“.

„Ahoj, Táno. Ahoj, dcerko,“ pronesla nečekaná návštěvnice.
„Jdi už, Tánko,“ řekl táta klidně, ale pevně.
„Jdu, jdu… Na viděnou, sestřičko,“ hodila žena přes rameno a odešla.

Nastěnka zůstala stát jako opařená.
„Táto, kdo to byl?“
„Mámina známá.“
„Ale říkala jí sestra.“
„Holky tak občas říkají… Asi.“

Ale maminčin ustaraný pohled a dusné ticho v domě říkaly něco jiného. Bylo jasné – tohle nebyla jen tak nějaká známá. Byla to část jejich tajemství.

O pár dní později Nastěnka znovu potkala Tánu.
„Tak ahoj, Táno,“ oslovila ji žena a přiblížila se k ní.
„Já nejsem Táňa, já jsem Nastěnka.“
„Pamatuješ si mě?“
„Nevím… Chodíte za mámou.“
„Za mámou? Já jsem tvoje máma, Tánko… Ta pravá…“

Tána jí sevřela ruce. Mluvila horečně, zmateně, prosícně. A Nastěnka – aniž by chápala proč – šla s ní.

„Pojď dál, holčičko,“ vedla ji žena do starého, sešlého pokojíku. „Tady jsi žila, do dvou let… Vzpomínáš si?“

Nastěnku zalila vlna vzpomínek: špinavá podlaha, ožvýkané nedopalky, někdo křičí, kopou do dveří, a malinká ona, sotva batole, hledá na zemi něco k snědku. Něčí špinavé prsty se jí dere do úst… A ona kousne – až do krve. Strach. Pláč. Zima. Táňa… tehdy ji říkali Táňa.

Hrubý hlas ji vytrhl z minulosti:
„Tánko, zase jsi se toulala? Přinesla jsi peníze?“
Do dveří se vkolébal opilý chlap s kalnýma očima.
„A kdo to tady máme? To je pro mě dárek?“ a natáhl ruku po Nastěnce.

Rychle otevřela tašku, vytáhla peníze:
„Tady máte! Jen už nikdy nepřicházejte. Ani k nám, ani k mámě, ani k tátovi. Vzpomněla jsem si na všechno. A vy mi nejste nic.“

„Táňo…“
„Jmenuju se Nastěnka!“

Běžela domů, dusila se pláčem. Doma se třásla, rozjela se jí horečka. Máma ji našla v slzách.
„Mámí, byla jsem u ní… Vzpomněla jsem si… tu slaninu… špinavé prsty v puse… kousla jsem…“
„Holčičko moje…“ objala ji matka a houpala ji jako malé dítě.

A poté jí pověděla pravdu. O tom, jak v dětském domově byly dvě sestry – Táňa a Alena. Adoptovali je společně. Táňa byla zprvu hodná, ale pak… se změnila. Kouřila, kradla, utekla, a pak se vrátila – s břichem. Dítě bylo od neznámého muže. Rodiče jí odpustili. Alena, tehdy ještě studentka, souhlasila, že jí pomůže… a vzala děvčátko k sobě. Táňa se stala Nastěnkou. A Táně odebrali rodičovská práva, navíc ještě po nich chtěla peníze, aby je neobtěžovala.

Od té doby byla Nastěnka jejich dcerou – jak láskou, tak papíry.

Táňa se občas vracela. Plakala. Prosila o odpuštění.
„Táňo, dceruško…“
„Já jsem Nastěnka. Promiňte, teto Táňo.“

Máma si to všechno nechávala líbit.
„Je to moje krev. Možná jsem pro ni poslední nadějí, jak se vrátit k normálnímu životu…“

Jednoho dne přišel Vašek, ten se špinavýma rukama.
„Táňa je v nemocnici. Je jí zle.“
Jeli za ní.
„Promiň, dcerko,“ řekla už střízlivá, bledá Táňa. „Díky, že žiješ. Díky, že jsem tě měla… aspoň na nějaký čas.“

„Bude dobře. Žij. My tě z toho vytáhneme.“

Ale nepodařilo se.

Později Nastěnka znovu potkala Vaška. Byl střízlivý.
„Přestal jsem pít. Kvůli ní… promiň, Táňo…“
„Já jsem Nastěnka.“
„Víš… nejsem tvůj táta, ale vím, kde je. Chceš vidět?“

Zavedl ji k hrobu pohledného muže. Tam Nastěnku zastihla starší žena.
„Ty jsi jeho dcera?“
„Myslím, že ano…“
„Já jsem tvoje babička…“

Od té doby má Nastěnka dva hroby. A dva životy: jeden, ze kterého utekla. A druhý, ve kterém vyrostla.
Chodí za těmi, kdo jí dali život. Chodí a vypráví jim o sobě. Slibuje, že bude žít dobře – a ten slib dodržuje.

Rate article
Add a comment