Jana a Václav, žijící v malém městečku na okraji Českých Budějovic, konečně uskutečnili svůj dlouholetý sen. Roky šetřili, odpírali si malé i velké radosti, prodávali zeleninu ze zahrádky a brali se za vedlejší práce. Spojoval je jeden cíl: koupit spolehlivé auto a vydat se na cestu, o které snili od svatby.
A sen se stal skutečností! Vedle oprýskané Škody v garáži teď stál zářivě černý terénňák. Václav, zářící pýchou, obcházel auto, opatrně se dotýkal leštěného karosérie, jako by se bál zázrak vyplašit. Jana seděla na spolujezdeckém sedadle, zavřela oči a představovala si vzdálené obzory, které spolu s manželem tolik toužili spatřit.
Trasa byla naplánována do nejmenších detailů už před lety. Václav vypočítal spotřebu paliva, označil benzínky a kempy, rozepsal každý den cesty včetně odpočinkových zastávek. Staral se o všechno technické: silnici, údržbu auta, výběr trasy. Jana si připravila seznam hospod a restaurací, kde chtěli ochutnat regionální speciality. Prostudovala každou památku po cestě: kde se vyfotit, co navštívit, jaká muzea nevynechat. Jejich příprava byla dokonalá, jako by se chystali na expedici života.
O svém snu neřekli ani dceři, ani zeťovi. Bylo to jejich osobní, tajné přání, společná utajená touha. Proč do toho zatahovat děti?
Léto se chýlilo ke konci. Zbývalo dokončit poslední práce na chalupě a mohli vyrazit. Ten den se loučili se sezonou: vypnuli vodu, uklidili nářadí, naskládali zavařeniny, jablka a mrkev do kufru staré Škody. Dvacet kilometrů domů uběhlo jako voda. Václav si tiše pobrukoval oblíbenou písničku, zatímco Jana s úsměvem hleděla z okna a těšila se na jejich velké dobrodružství.
Najednou píseň utichla. Václav křečovitě sevřel volant, tvář mu zbledla a prudce šlápnul na brzdu. Auto se smýkalo, pás se zařízl Janě do hrudi. Václav se sesunul na volant. Ztuhla, nedokázala se pohnout, a pak s výkřikem se vrhla k němu. Nedýchal. Prsty se jí třásly, srdce bušilo až v krku, mysl odmítala pochopit, co se stalo.
Jana zavolala sanitku, chytla láhev s vodou, namočila kapesník a snažila se manžela přivést k vědomí. Ale nereagoval. Lékaři, kteří přijeli za pár minut, potvrdili to nejhorší: Václav zemřel. Něco vysvětlovali, mluvili o srdci, ale slova mizela v dunící prázdnotě. Dorazila policie, dcera se zetěm. Kladli otázky, vyjadřovali soustrast. Dcera usedavě plakala, zatímco Jana seděla na sedadle spolujezdce, zkamenělá, a dívala se, jak odvážejí tělo jejího Vaška.
Následující dny ubíhaly jako ve snu. Jana fungovala mechanicky: chodila, kam ji poslali, dělala, co jí řekli, kývala, když bylo třeba. Neplakala – slzy jako by uvnitř vyschly. Její duše zemřela spolu s manželem, zůstala jen prázdná schránka, zamčená ve čtyřech stěnách bytu.
Tak uběhlo devět dní, čtyřicet, tři měsíce. Dcera Lucie přicházela, nosila nákupy, snažila se s matkou mluvit, ale ta mlčela, odtažitá, jako přízrak.
Jednoho dne Lucie nečekaně položila otázku:
„Mami, čí auto stojí v naší garáži?“
„Vašek kou…“ začala Jana, ale hlas se jí zlomil.
V tu chvíli se na ni valily vzpomínky: koupě auta, Václavovo nadšení, jeho hlasitý smích, jejich plány. Dech se jí zatajil, slzy pálily v očích. Rozplakala se, poprvé po měsících, neslyšela dceřiny otázky: „Táta ho koupil? Kdy? Proč jste nám neřekli? Za jaké peníA pak nastal den, kdy Jana nastartovala motor, vyjela na silnici a poprvé od Václavovy smrti cítila, jak se v ní probouzí ztracená touha žít.