**Podzim odpuštění**
„Paní doktorko Dvořáková, proboha, proč to děláte?! Ať ji operuje ten Novák!“ Sestřička Anežka lapala po dechu, sotva stačila držet krok se šéfovou chirurgického oddělení, která patřila k nejlepším v celé nemocnici.
„Anežko, ať připraví sál. Potřebujeme krev na transfuzi. A rychle zavolej Honzu – budu ho potřebovat u operace,“ odsekla Eliška Dvořáková aniž by zpomalila.
Na lehátku příjmové ambulance ležela žena – asi třicet, celá v černém, bez jedné boty. V bezvědomí.
„Přejela ji na přechodu. Řidič byl ožralý,“ rychle zahlásil sanitář. „Tlak padá, podezření na vnitřní krvácení.“
„Na sál! Okamžitě!“ zavýskla Eliška a nosítka okamžitě popadli dva zdravotníci.
„Eliško! Eliš!“ ozvalo se za jejími zády. Hned poznala ten hlas. Pavel. Její bývalý manžel. Ten samý, který odešel k téhle ženě.
„Je to pravda?“ chytil ji za ramena. „Přejeli Marcelu?“
„Pavle, děláme, co můžeme. A teď mě promiň, musím pracovat.“
„Ty?! Ty ji budeš operovat? Ne! Nedovolím to! Chceš ji zabít?!“ V jeho hlase bylo víc strachu než vzteku. Eliška pokynula sestře a nařídila mu injekci na uklidnění.
Když vešla na sál, rozhovory okamžitě utichly. Cítila ty pohledy. Cítila odsouzení. Ale nezalekla se.
„Ano, je to ta žena. Ano, budu ji operovat. Protože jsem chirurg. Jeden z nejlepších v tomhle městě. Pokud si někdo myslí, že to nezvládnu – řekněte to teď. Pokud ne – pracujeme. Zachráníme jí život. Je to jasné?“
Operace trvala tři hodiny. Dvakrát klesly pacientčiny hodnoty pod kritickou hranici. Ale Eliška bojovala, jak jen uměla. A vytáhla ji. Marcela přežila.
„Pár dní na JIP a bude jako nová,“ napsala Pavlovi, který čekal před dveřmi.
„Eliško… Promiň. Jsem idiot. Jsem ti vděčný, do smrti ti budu vděčný!“ objímal jí ruce, brečel, klekal na kolena.
„Pavle… Přestaň. To je minulost. Jdi domů. Stejně k ní teď nemůžeš. Dám vědět, když se něco změní.“
Eliška si zalila levnou kávu, sedla si v ordinaci na starou pohovku s rohlíkem a poprvé za celý den ucítila hlad. Právě když zavřela oči, vešla Anežka.
„Vy jste hrdinka! Jsem z vás úplně vedle! Ale proč? Proč jste zachránila tu hadici? Vždyť vám zničila život…“
„Anežko, jsem doktorka. Pacientka měla krvácení. A to, co říkáš… My s Pavlem si to zničili sami. Nejsem si jistá, jestli jsem ho vůbec kdy doopravdy milovala.“
„Vy jste prostě úžasná žena!“ zašeptala Anežka a pevně Elišku objala.
O pár dní později Marcelu propouštěli. Pavel přišel se dvěma kyticemi – nádherné rudé růže a křehké luční kvítí.
„To je pro tebe, Eliško. Nezapomněl jsem…“
„Nemusel.“ Ale kytici stejně vzala.
„Paní doktorko… Odpusťte mi. Děkuji, že jste mě zachránila…“ Marcela stěží zvedla oči k ženě, které ublížila.
„To je minulost,“ tiše řekla Eliška. A hlavně – sobě samé.
Skončila směna. Domů se jí nechtělo. Tam bylo prázdno a ticho. Eliška se vydala na procházku starým centrem. Měla to místo ráda. Bavila ji hra – hádat, kdo co dělá. Vítěz si dopřál kávu.
Na lavičce seděl muž. Kabát, drahé hodinky, aktovka. Advokát? Určitě.
„Promiňte…“ Eliška ani nepostřehla, že k němu došla. „Vy… náhodou nejste právník?“
„Trefa do černého,“ usmál se. „A vy, hádám, doktorka?“
„No odkud vy…“ zasmála se, úplně ohromená.
„A ne ledajaká – chirurg. A jmenujete se… Eliška?“
„Stop, jak to…? Vy jste jasnovidec?“
„Ne, jen umím číst. Máte visačku na hrudi,“ rozesmál se. „Mimochodem, já jsem Jakub.“
„Tak v tom případě zaplatíte nejen kávu, ale i croissant!“ zasmála se v odpověď.
Poprvé po letech se Eliška smála doopravdy. Jako by její srdce znovu objevilo, co je radost. Podzim za oknem nic neznamenal. Měla jaro uvnitř.