— Leno, pamatuješ, jak jsme si slíbili vždycky si být navzájem upřímní? Musím ti říct pravdu: zamiloval jsem se. Do jiné. Promiň, ale odcházím. Ona je ta pravá, se kterou chci zestárnout. Je výjimečná, je jako… vesmír. Ty pocity jsou opravdové, obrovské, nekonečné…
Když to Jakub říkal, jeho oči zářily blahem, jako by zešílel. A Lena stála naproti, držela se opěradla židle, aby nespadla.
— Seš při smyslech, Kubo? Jaká láska života? A co já? Vzpomínáš si, že máme dceru? Je jí rok a půl, Kubo. Rok a půl. Já sedím doma, nepracuju, a ty, v pětatřiceti, najednou vzlétneš do oblak a rozhodneš se žít podle lásky?
— Leno, já… — pokusil se něco dodat, ale jako by utekl před realitou, zavřel se v koupelně s mobilem. Pravděpodobně se spojoval s vesmírem přes messenger.
Večer Lena usedavě plakala, tiskla k sobě spící Evičku. Celou noc nespala, a ráno, rychle si svázala vlasy do culíku a oblékla dítě, vydala se k tchýni.
— Leni, no co to zase je. Měla jsi ho držet pevněji. Chodíš jako žebrák – culík, stará mikina, a pak se divíš, že tě muž opustil. Dnes je všechno rychlé, dynamické. A Kuba neváhal, našel tu pravou. Nejsi první, ani poslední, od koho manžel odešel. Přivez Evičku, pomůžu, když bude třeba. A ty se podívej – třeba si taky někoho najdeš, — mávla rukou Marie, jako by nešlo o rodinu, ale o prošlé zboží.
Lena kráčela domů a cítila, jak jí uvnitř něco umírá. Naděje. Iluze. Sny. Všechno.
Plakala ještě tři dny. Pak se zvedla, utřela si tvář a udělala to nejdůležitější: podala na výživné. A zároveň na rozvod. Dost iluzí, že se ještě něco dá napravit. Ať si Jakub užívá svobodu, po které tolik toužil.
Tchýně občas pomohla, ale spíš to vypadalo jako almužna. Balík plen – jako požehnání, pár stovek na „sladkosti“ – s důležitým výrazem. Lenina matka žila v jiném městě, posílala trochu peněz a vždycky při telefonátu naříkala, jak je všechno nespravedlivé. Lena poslouchala, zatnula zuby a šla dál.
Uběhl rok. Dala Evičku do školky, našla si práci. První měsíce byly peklo: nemoce, kašel, slzy, bezesné noci. Ale pak se vše uklidnilo. Lena si zvykla. V novém životě bylo něco dobrého: svoboda, jasnost, žádné lži. Občas pozorovala otce ve školce – otrávené, unavené – a myslela si: „Díky bohu, že jsem sama.“
A pak jednou tchýně zavolala:
— Leničko! Máme radost! Kuba bude tatínek, představ si!
— Skvělé. Zdraví mamince i miminku, — zamumlala Lena. A k vlastnímu překvapení zjistila – nic ji to nebolí. Prošlo to.
Za týden – další telefonát. A na druhém konci hysterie.
— Leničko! Neštěstí! Kubu měl nehodu! Leží v nemocnici! Jeho Toyotu zdemoloval, sám přežil jen zázrakem. Je invalidní. Bída…
Lena ztichla. Bylo jí ho lidsky líto. Vždyť to byl otec jejího dítěte. Žili spolu. Ale lítost – to není důvod vše odpustit. A už vůbec ne důvod vracet se do toho života.
Jenže za pár dní znovu zazvonil telefon:
— Leno, musíš si ho vzít domů. Pečovat o něj, léčit ho. Pomůžu, jak budu moct. Musíme ho zachránit!
— Musím? Odkud ten nápad?
— No vždyť jste skoro manželé. Jen razítko chybí. Máte přece Evičku! Pořád se na ni ptal, pořád ji miloval. A tebe taky. Jen se spletl. Všichni děláme chyby.
— Spletl se? Dobře. Ať ho teď vyléčí ta žena jeho snů. Já s tím nemám nic společného.
— Ona ho opustila! Řekla, že invalidu nepotřebuje. Byla v nemocnici jednou – a hotovo. Mají spolu dítě – a ona se ho chce zbavit, chápeš?
— Chápu. Jenže to nejsou moje problémy. On opustil mě i dceru, zapomněl, kdo jsme. Viděl Evičku jednou, výživné směšné. Kde byl jeho lidský dluh tehdy?
— Ty jsi krutá! Bez srdce! Řeknu to dítěti, jak jsi opustila otce v nouzi! Až vyroste, všechno se dozví!
— Řekněte to, Marie. Ale začněte tím, jak odešel a opustil nás. A kde byl, když Evička plakala v noci horečkami. Nebojím se. Ať zná pravdu.
Nakonec Marie syna vzala k sobě. NebyloAle Lena už byla jinde – její srdce patřilo Evičce a novému životu, který si vybudovala, a tenhle konec pro ni znamenal jen poslední tečku za minulostí.