Nebyl to takový princ, jak se zdál…
Bětka potkala Jakuba, když se právě vrátil z vojny. Vypadal, jako by seskočil z obálky módního časopisu – vysoký, svalnatý, s uhrančivýma zelenýma očima a černými kudrnatými vlasy. Vedle něj se Bětka cítila obyčejná, i když byla roztomilá – světlé vlasy, štíhlá postava, přátelský úsměv. Nemohla uvěřit svému štěstí, že si vybral právě ji z celé party.
„Co na tobě vlastně viděl?“ špitály kamarádky. „Taková paráda u žádné dlouho nevydrží. Pobaví se a je pryč.“
Ale Bětka jen vrtěla hlavou – věřila v jejich lásku. Chodili spolu do kina, na tancovačky, potkávali se s přáteli. Jakub jí sice nepadal k nohám s přemírou komplimentů, ale byl tu, a když se jí dotkl, motala se jí hlava. Když ho poprvé přivedla domů, její matka – Alena Pavlová – se zamračila. Později, o samotě s dcerou, tiše prohodila:
„Hezký muž je cizí muž, holka. Takoví nebývají věrní. Nespěchej se svatbou, vyzkoušej ho. Je až moc… výstavní.“
Bětka se urazila. Věřila v Jakubovy city, nechtěla poslouchat pochybnosti. Ale matčina slova v ní zanechala neklid.
Postupně se Jakub začal měnit. Nejdřív posilovna, potom bazén, pak nové kámoše. Bětka, aby s ním mohla být, se přidala na tréninky, ale cítila se trapně vedle sebevědomých, vypracovaných holek. Jakub se po nich často ohlížel, a Bětka čím dál častěji odcházela dřív, aby neukázala slzy.
„Ty jseš ale chcíplotina,“ zasmál se jednou, když nastydla po bazénu. „Radši zůstaň doma s knížkama.“
Ta slova ji zasáhla, a Bětka si vzpomněla na matku. Už cítila, že Jakub ochladl. Čím dál častěji odcházel sám, nevolal, nezval, nevysvětloval. A pak jednou prostě zmizel. Přestal odpovídat.
„Nevolá?“ zeptala se matka.
„Ne…“ zašeptala Bětka a otočila se ke zdi.
„Tak vstávej! Hned do kadeřnictví!“ poručila Alena Pavlová. „Nový účes je první krok k novýmu životu. Pak ušijeme šaty, ty máš šikovné ruce.“
Koupily látku, Bětka kreslila střihy, snažila se odreagovat. Zvěsti o Jakubových nových holkách k ní doléhaly, ale držela se. A když po pár týdnech přišla na tancovačku – v nové róbě, lehká, sebevědomá, zářící – všichni se otáčeli. Všimli si jí.
Jeden kluk, Honza, nenápadný a obyčejný, ji začal dvořit. Nebyl krasavec, ale jeho oči hleděly jen na Bětku – vřele a upřímně. Za měsíc ji požádal o ruku.
„Tak to je chlap!“ řekla matka. „Když se zamiluje, hned se chce ženit. A ty?“
„Souhlasím,“ tiše odpověděla Bětka.
„Miluješ ho?“
„A jak by ne? Je hodný, pracovitý, věrný. Potřebuje mě – a jenom mě.“
Svatba byla srdečná, plná tepla. Bětka a Honza začali od nuly – první židle, první talíř. Za rok se narodila dcera, o tři roky později syn. Rodina, péče, štěstí.
Na Jakuba už nemyslela. Jen občas zaslechla v hovorech, že opustil ženu, dal se dohromady s milenkou, zase běhá. Bětka se usmála:
„Co mi vlastně byl? Taková… mladická epizoda. Ať je šťastný, jestli umí.“
Doma na ni čekaly děti a muž. A máma – moudrá, laskavá, ta nejbližší. Ta, která ji kdysi uchránila před opravdovým neštěstím. Díky ní Bětka našla své tiché, opravdové štěstí.
Mámo… buď tu ještě dlouho. Bez tebe by svět nebyl tak světlý.