Na kraji malého českého městečka se táhla stará ulice, zapomenutá časem. Asfalt byl plný děr, autobusy jezdily jen občas a sousedů byste spočítali na prstech jedné ruky. Ale v posledních letech se všechno změnilo – začali se sem stěhovat lidé unavení z městského shonu. Jeden po druhém skupovali domy – někdo je opravoval, jiný boural až na základy, aby postavil prostorný dům.
Jiří a Alena se také rozhodli pro stěhování. Starý domek v hloubi ulice vyšel levně, zatímco byt ve městě nechali dceři. Dům zrenovovali, dvůr vydláždili a dokonce založili předzahrádku – přesně, jak si vždy přáli. Zeť jim přivezl ze školky malý smrček. zasadili ho u plotu, aby byl vidět z ulice.
Zpočátku stromek chřadl, jako by se nemohl ujmout. Ale Alena s Jiřím se nevzdávali – hnojili, zalévali, mluvili k němu jako k živému tvoru. A jednoho dne smrček začal růst. Ne rychle, ale jistě. Už první zimu ho ozdobili a děti s vnoučaty se u něj vyfotily. Od té doby měl smrček každé Vánoce světlami, radost i rodinné fotky.
Za dva roky byl opravdu krásný. Zelený, štíhlý, s měkkými jehličkami. V létě kolem něj rozkvetla tráva a manželé snili o lavičce, kde by večer odpočívali ve stínu. Jednoho rána však Alena vyšla na dvůr a strnula. Smrček byl pryč. Zůstal jen pařez. A o kousek dál u popelnice leželo vyvržené tělo kdysi milovaného stromku.
Šok. Hysterie. Beznaděj. Kdo by něco takového udělal – v létě, ne o svátcích?
Jiří, sevřenými pěstmi, zamířil k sousedce přes ulici – k Marii Vávrové. Ta už dlouho pošilhala s očima plnými zášti. Její dům byl po rodičích, starý, ale udržovaný. Byla vdovou, syn ji navštěvoval jen zřídka. A noví sousedi jí leželi v žaludku.
“Proč jste to, Marie Vávrová, udělala tak krutě?” zeptal se Jiří bez hněvu, ale s hořkostí.
“To jste si to pěkně zařídili!” odsekla. “Dvě auta! Dvůr jako z časopisu! Ten váš smrk mi lezl krkem. Vnoučata ječí, pobíhají, člověk si neodpočine.”
“Byl to přece svátek… Ozdoby… Rodina…” pokusil se ospravedlnit zmateně.
“A já mám snad v létě zavřít okna, když se váši prohánějí pod okny?”
Otočil se beze slova. Doma vše vylíčil manželce. Alena dlouho mlčela, pak utřela slzy a řekla:
“Z čisté závisti. Jinak to nejde vysvětlit.”
“Závist je jed. My přece taky důchodci. Jen chceme žít hezky. Pro sebe a pro vnoučata.”
Za týden zeť zase přijel a přivezl dva smrčky – malé, ale huňaté, s kořeny. Manželé jeden zasadili u branky a druhý vzal Jiří… znovu k Marii Vávrové. Chtěl se usmířit, snad se její srdce trochu změkčí.
“Tu vaši almužnu nepotřebuju!” syčela. “Sázejte si u sebe, já mám všechno své.”
Jiří se už otáčel, když se za plotem objevila starší sousedka – teta Božena, přes osmdesát, bydlela o dům dál.
“Smrček rozdáváš? Vezmu si ho, synku. Ať roste.”
“A nač vám, Boženo Dvořáková? Vždyť jste sama…”
“Ať je. Třeba po mně dům padne do dobrých rukou, a majitel u brány smrček najde – vzpomene si na hospodyni.”
Jiřímu se sevřelo hrdlo. S Alenou smrček zasadili sami, vysvětlili, jak o něj pečovat, slíbili, že budou hlídat. Pak Alena upekla koláče – chtěla zkusit znovu navázat vztahy s Marií Vávrovou, donést sousedce pohoštění.
Ale Jiří ji zastavil:
“Ne. Řekne, že je to otrávené. Raději jí řeknu, že jsme dali kameru. Teď se natáčí každý kousek pozemku.”
A skutečně – kamery už běžely. Jiří přišel k sousedce a klidně, ale pevně řekl:
“Kamery jsou. Jestli se ještě něco stane – půjde to na policii. To už je vandalismus, existuje paragraf.”
Neodpověděla. Jen jí pobíhaly oči.
Od té doby žádný odpadky u plotu, žádné křiky za zády. Klid se vrátil. A smrček… Nový smrček rostl. Ten starý zůstal v paměti. Jako symbol dobroty, prostoty – a té závisti, která dělá lidi opravdu ošklivé.