Zkaženi závistí

Dobré zprávy

Na kraji malého českého městečka se táhla stará ulice, zapomenutá časem. Asfalt byl plný děr, autobusy jezdily jen občas a sousedů byste spočítali na prstech jedné ruky. Ale v posledních letech se všechno změnilo – začali se sem stěhovat lidé unavení z městského shonu. Jeden po druhém skupovali domy – někdo je opravoval, jiný boural až na základy, aby postavil prostorný dům.

Jiří a Alena se také rozhodli pro stěhování. Starý domek v hloubi ulice vyšel levně, zatímco byt ve městě nechali dceři. Dům zrenovovali, dvůr vydláždili a dokonce založili předzahrádku – přesně, jak si vždy přáli. Zeť jim přivezl ze školky malý smrček. zasadili ho u plotu, aby byl vidět z ulice.

Zpočátku stromek chřadl, jako by se nemohl ujmout. Ale Alena s Jiřím se nevzdávali – hnojili, zalévali, mluvili k němu jako k živému tvoru. A jednoho dne smrček začal růst. Ne rychle, ale jistě. Už první zimu ho ozdobili a děti s vnoučaty se u něj vyfotily. Od té doby měl smrček každé Vánoce světlami, radost i rodinné fotky.

Za dva roky byl opravdu krásný. Zelený, štíhlý, s měkkými jehličkami. V létě kolem něj rozkvetla tráva a manželé snili o lavičce, kde by večer odpočívali ve stínu. Jednoho rána však Alena vyšla na dvůr a strnula. Smrček byl pryč. Zůstal jen pařez. A o kousek dál u popelnice leželo vyvržené tělo kdysi milovaného stromku.

Šok. Hysterie. Beznaděj. Kdo by něco takového udělal – v létě, ne o svátcích?

Jiří, sevřenými pěstmi, zamířil k sousedce přes ulici – k Marii Vávrové. Ta už dlouho pošilhala s očima plnými zášti. Její dům byl po rodičích, starý, ale udržovaný. Byla vdovou, syn ji navštěvoval jen zřídka. A noví sousedi jí leželi v žaludku.

“Proč jste to, Marie Vávrová, udělala tak krutě?” zeptal se Jiří bez hněvu, ale s hořkostí.

“To jste si to pěkně zařídili!” odsekla. “Dvě auta! Dvůr jako z časopisu! Ten váš smrk mi lezl krkem. Vnoučata ječí, pobíhají, člověk si neodpočine.”

“Byl to přece svátek… Ozdoby… Rodina…” pokusil se ospravedlnit zmateně.

“A já mám snad v létě zavřít okna, když se váši prohánějí pod okny?”

Otočil se beze slova. Doma vše vylíčil manželce. Alena dlouho mlčela, pak utřela slzy a řekla:

“Z čisté závisti. Jinak to nejde vysvětlit.”

“Závist je jed. My přece taky důchodci. Jen chceme žít hezky. Pro sebe a pro vnoučata.”

Za týden zeť zase přijel a přivezl dva smrčky – malé, ale huňaté, s kořeny. Manželé jeden zasadili u branky a druhý vzal Jiří… znovu k Marii Vávrové. Chtěl se usmířit, snad se její srdce trochu změkčí.

“Tu vaši almužnu nepotřebuju!” syčela. “Sázejte si u sebe, já mám všechno své.”

Jiří se už otáčel, když se za plotem objevila starší sousedka – teta Božena, přes osmdesát, bydlela o dům dál.

“Smrček rozdáváš? Vezmu si ho, synku. Ať roste.”

“A nač vám, Boženo Dvořáková? Vždyť jste sama…”

“Ať je. Třeba po mně dům padne do dobrých rukou, a majitel u brány smrček najde – vzpomene si na hospodyni.”

Jiřímu se sevřelo hrdlo. S Alenou smrček zasadili sami, vysvětlili, jak o něj pečovat, slíbili, že budou hlídat. Pak Alena upekla koláče – chtěla zkusit znovu navázat vztahy s Marií Vávrovou, donést sousedce pohoštění.

Ale Jiří ji zastavil:

“Ne. Řekne, že je to otrávené. Raději jí řeknu, že jsme dali kameru. Teď se natáčí každý kousek pozemku.”

A skutečně – kamery už běžely. Jiří přišel k sousedce a klidně, ale pevně řekl:

“Kamery jsou. Jestli se ještě něco stane – půjde to na policii. To už je vandalismus, existuje paragraf.”

Neodpověděla. Jen jí pobíhaly oči.

Od té doby žádný odpadky u plotu, žádné křiky za zády. Klid se vrátil. A smrček… Nový smrček rostl. Ten starý zůstal v paměti. Jako symbol dobroty, prostoty – a té závisti, která dělá lidi opravdu ošklivé.

Rate article
Add a comment