Drahý deníček,
Dnes jsem si znovu připomněla, jak jedno jméno dokáže změnit všechno.
„Má ubohá holčičko…“ šeptala jsem s pláčem a tiskla k sobě svou novorozenou dceru. „Už vidím, jaký osud ti život připravil.“
Dítě se dychtivě přisálo k mému prsu, občas se mračilo, když mu na tvář dopadly mé slzy, ale hlad byl silnější. Ani jsem si toho nevšimla — mé srdce svíraly vzpomínky, obavy a ta proklatá rodinná kletba samoty.
Do pokoje vešla sestra v bílém plášti a přísně se na mě podívala.
„Zase se utápíte v slzách? Utopíte i to dítě. Co se děje? Holčička je zdravá, mléka máte dost, a vy sedíte jako na pohřbu. Přestaňte brečet a radujte se.“
Zavrhla jsem se, jako bych se až teď probrala. Usmála jsem se — ani nevím komu: té sestře nebo své dceři — a slabě řekla:
„Jsem šťastná, opravdu… Jen se bojím, že i ona bude mít stejný osud jako všechny ženy v naší rodině. Všechny jsme rodily bez mužů, všechny samy. Doufala jsem, že když se narodí chlapec, tak ten kruh přerušíme… Ale zase holčička…“
„Vidíš sama, že jsi dobrá máma,“ řekla sestra mírněji. „Jen jí nevsugerovávej rodinnou kletbu. Jak si ji nazveš, taková bude. Už jste vymyslela jméno?“
Sklopila jsem oči:
„Mamka s babičkou trvají na Aničce. Všichni jsme u nás Anežky, Aničky, Andulky… Ale nedávno jsem četla, že to jméno může znamenat i ‚opuštěná‘. Nechci. Pojmenuju ji Jitka. Ať je Jituška. Ať má aspoň ona jiný život…“
„Tak to je dobře,“ přikývla sestra. „Láska — v jméně i v srdci.“
Jituška rostla jako z vody. Silná, průbojná, sebevědomá. Ve škole nejlepší, ve třídě vůdce. Jenže její vzhled nebyl podle představ babičky o „nevěstě na vdávání“ — široká ramena, úzké boky, chůze a chování kluka. Kamarádila se hlavně s kluky, nosila džíny a tenisky.
„Jituško, vždyť nejsi kluk!“ nařídla babička Ludmila. „Podívej se do skříně, šatů máš na výstavu. A ty pořád jen trička a džíny. Kde je ženskost, kde cop po pás?“
„A co pořád!“ mávla rukou Jitka. „Hlavní je, koho si vyberu já, ne kdo si vybere mě.“
„Jen nevyhoř, vnučko, na svém sebevědomí,“ zašeptala jsem si. „Život se ne vždy řídí našimi přáními.“
A pak, v roce maturity, se Jitka zamilovala. A hádejte do koho? Do tichého, stydlivého brýlatého Honzy z vedlejší třídy. Na školním plese se krčil u zdi, jako by říkal: „Jsem tu jen náhodou.“ Jitka k němu přistoupila, vzala ho za ruku a pozvala ho k tanci. Nezbylo mu než souhlasit. Od té chvíle byli nerozluční.
Po škole šli spolu na vysokou a ve třetím ročníku Jitka, nečekajíc na náznaky, sama požádala o ruku.
„Jak dlouho můžeme chodit?“ řekla Honzovi. „Je čas vzít rozum do hrsti — musíme se vzít.“
Honza byl šťastný. Zvykl si, že Jitka rozhoduje a on souhlasí. Jeho rodiče byli nadšení, stejně jako moje rodina — jestli někdo mohl přerušit tu rodinnou samotu, byla to právě Jituška.
V pátém ročníku se narodil syn. Jitka šla na mateřskou, zatímco Honza dostal nabíJitka se usmála, když viděla, jak se její malý Toníček poprvé směje, a věděla, že její rodinná kletba je konečně zlomena.