Uražené vnučky

Dobré zprávy

**Zápis z deníku**

Když se Lucie vrátila domů s dcerami, hned se rozplakaly. Holky právě přišly od babičky a byly naprosto zničené.

„Mami, babička nás nemá ráda…“ vzlykaly obě. „Jirkovi a Káje všechno dovolí, ale nám nic! Jim dává dárky a bonbóny, a my jenom ‚nesahej na to‘, ‚neotravuj‘, ‚jděte do jiného pokoje‘.“

Lucie sevřela rty. Srdce jí svírala bolest. Tuhle nespravedlnost znala moc dobře, ale slyšet to od vlastních dětí bylo obzvlášť těžké.

Tchyně, Věra Stanislavovna, nikdy neskrývala, že dcery Lucie jí nejsou tak blízké jako děti její vlastní dcery, synovce Jirka a neteř Kája. K těm byla přehnaně laskavá, zatímco ostatním dávala jen drobky. Ne-li nic.

Kdysi se Lucie snažila to přecházet. Uklidňovala se, že babička je už stará, že má těžkou povahu. Ale s každým rokem bylo jasnější: pro Věru Stanislavovnu existovali vnoučata „její“ a „ty druhé“. A i ta vlastní krev, pokud pocházela od „nesprávné“ ženy, pro ni nic neznamenala.

Holky vyprávěly, jak je babička seřvala, že se moc hlasitě smály, aby pak o pět minut později dovolila Jirkovi pouštět autíčka po podlaze, ač dělal mnohem větší rámus. Nebo jak přinesla dort a nabídla ho „hostům“, zatímco vlastním vnučkám dal jen čaj.

Nejhorší ale bylo, když babička poslala Lucčiny dcery domů samotné. Studenou cestou přes pustinu. Bylo jim sedm, bály se psů, třásly se zimou. A Věra Stanislavovna ani nenapadlo zavolat rodičům.

Když se to Lucie dozvěděla, nemohla zadržet slzy. Zavolala tchyni, ale ta jen odfrkla:

„Musí se naučit samostatnosti. V jejich věku jsem už chodila na trh sama.“

Tehdy se její muž, Václav, poprvé vážně pohádal s matkou. Nekřičel. Jen řekl:

„Mami, pokud nedokážeš být babičkou pro všechny vnoučata, pak radši nebýt vůbec.“

Uteklo pár let. Holky vyrostly v chytré a laskavé dívky a k babičce už dávno nejezdily. A Věra Stanislavovna? Zestárla. Častěji ji navštěvovali lékaři, prášky nahradily sladkosti a televize společnost.

Zkusila zavolat vnoučatům. Jirka byl zaneprázdněný, Kája měla školu. Tak si vzpomněla na ty „druhé“.

„Ať přijdou, uklidí, přinesou nákup. Jsem přece jejich babička…“

Lucie poslouchala, chvíli mlčela a pak odpověděla:

„Vy jste jejich babička? A oni vám jsou kdo? Pamatujete, jak jste jim řekla: ‚Já vás nezvala‘? Tak ony nepřijdou. Protože si to pamatují moc dobře.“

Telefon ztichl. A v babiččině domě bylo zase ticho. Tentokrát ale opravdové. A beznadějné.

**Poučení pro mě:** Někdy i láska musí mít hranice. A štěstí rodiny nelze stavět na tom, že někdo dostane víc jen proto, že se to někomu zlíbí.

Rate article
Add a comment