Nedorazila… Protože už nemohla.
Vrátil se z pracovní cesty o něco dřív než obvykle – v půl sedmé večer. V bytě panovala zvláštní, tísnivá ticho. Ani hlásek. Ani vůně jídla. Ani její obvyklé: “Už jsi tady? Hned ti něco připravím.” Prošel všechny místnosti. Nakoukl do koupelny, na záchod. Sporák studený. Konvice prázdná. V lednici uklizené krabičky s jídlem – všechno čerstvé, domácí. Jen jeho žena nikde.
“Kde se toulá?” pomyslel si zlostně a vytočil její číslo. Ozývaly se vyzváněcí tóny, ale nikdo nebral.
“Dobře, najím se. A pak se uvidí.” Hodil telefon na gauč a posadil se ke stolu.
Uběhla hodina. Půl osmé. Zavolal znovu. Žádná odpověď. V hlavě se mu začaly rojit podezření.
“To má snad nějakého milence? Táhne mi tu peníze, co makám na severu, a ona si vyjíždí v autě, který jsem jí koupil. Sám ji učil řídit, blbeček! Vozila děti, tahala nákupy, a teď, když děti vyrostly, si zřejmě chce užívat. Tak já jí ukážu…”
Vzpomněl si, jak ji peskoval za každou škrábanec na karoserii, jak jí určoval, v jakém obchodě nakupovat, kdy se nechat ostříhat, jakou barvu vlasů nosit. A přitom ani nepracovala – sám trval na tom, aby se věnovala jen domu a dětem.
“A tahle nevděčná potvora teď zřejmě řádí venku. Zmlátím ji, ať ví, co ji čeká, když se nebude držet doma, jak se patří.”
Výtah zabzučel. Vykročil ke dveřím, podíval se kukátkem – nebyla to ona. Na věšáku náhle uviděl klíče od auta. Takže je doma. Jen prostě odešla pěšky? Ještě horší…
“To jako vážně? Utekla?”
Přebíhal bytem. Zkontroloval skříň – její věci na místě. A volání pořád ignorovala.
“To je svině. Půl desáté a pořád nic.”
Zapnul televizi, aby se rozptýlil, ale místo sledování příběhu upadl do neklidného spánku.
Vzbudil se v jedenáct třicet. Žena stále nikde. Srdce se mu sevřelo. Rozzuřený znovu volal. Na druhém konci ženský hlas.
“Dobrý večer. Tady sestra z příjmu chirurgie. S kým mluvím?”
Zařval:
“Jaká chirurgie? Zbláznila ses?!”
Spojení se přerušilo. Znovu vytočil číslo. Tentokrát zvedl muž.
“Přestaňte, prosím, urážet naše zaměstnance. Můžete přijet do nemocnice, na chirurgii?”
“Proč? Co se děje?”
“Musíte podepsat dokumenty. Udělali jsme, co jsme mohli. Bohužel… přijměte naši soustrast. Vaší ženě selhalo srdce.”
Oněměl.
“Co to melete? Ona srdce? Ta ho nikdy neměla! Jen se nechce vrátit domů! Kde je?!”
“Vaše žena zemřela,” opakoval hlas.
A bylo. Svět se zhroutil.
Později mu vysvětlili: sestra z polikliniky ji zavolala, byly tam divné výsledky testů. Lékaři ji požádali, aby zašla. Po vyšetření vyšla z budovy, ale nedokázala dojít k zastávce – zatmělo se jí před očima, posadila se na lavičku. Ujišťovala se, že vše bude v pořádku. Že manžel přijde – a budou čekat teplé jídlo i vyžehlené košile. Že všechno stihne připravit. A zvládne to – operace je rutinní, dělají ji často…
Ale nestihla. Nevrátila se.
Zůstal v bytě, kde všechno bylo její – její ruce, její péče. A pochopil: nevěděl, jak moc ji potřeboval, dokud nebylo pozdě.
Na stole ležel seznam: “Koupit jablka. Uvařit vývar. Vyprat košile. Promluvit s manželem – možná už by mohl zůstat doma?”
Ale už nepromluví. Až smrt nám někdy ukáže, jak moc jsme měli štěstí, když jsme ještě mohli říct: “Až zítra.”