V teplé duši: příběh ve venkovském domě
Jakub postavil těžké kbelíky s vodou na lavičku v předsíni u báby Ludmily a už se chystal odejít, když ho starostlivě chytila za rukáv a němě pokynula směrem ke dveřím domu. Poslušně vešel dál a přisedl si k dubovému stolu, čekaje, co mu chce říct.
Ludmila ani nemrkla, vytáhla z trouby hrnec s pečeným masem, mrkla na staré pendlovky na stěně – aby nikdo nepochyboval, že je čas oběda – a nandala mu na talíř poctivou bramboračku se zelím. Přidala kus uzeného, cibuli a krajíc tmavého chleba s křupavou kůrkou. Pak si vzpomněla a postavila na stůl láhev domácí slivovice. Její shrbená postava zabalená do vlněné šály vypadala křehce, ale v huňatých papučích se pohybovala jistě, jako by teplo pece jí dodávalo sílu.
Jakub si odkašlal a pustil se do řeči:
„Polévku si s chutí dám, ale s pitím mě nechte. Slíbil jsem, bábo Ludmilo, že už ani kapku. Líbal jsem křížek, faráři jsem přísahal. Po tom, co jsem se jednou opil a žárlil na Aničku, udělal jsem v hospodě takovou melu, že sám nevím, jak mě nezavřeli. Za rozbité židle jsem musel vysolit pořádnou sumu. Máma řekla, že tě bolí záda, tak jsem přišel pomoct. Teď si dám najíst, přinesu dříví, a pak třeba najdeš další práci. Jak mě máma uvidí u televize, hned vymyslí nějakou fušku, jako když bičem mrská.“
Jakub se zachechtal své vlastní hlášce, ale vzápětí se zapotácel polévkou. Ludmila nelenila a začala ho bouchat do zad svými drobnými pěstmi, jako by zatloukala hřebíky. Když se chlapce podařilo dostat z kašlací krize, pustil se s chutí do jídla, pak ale mazaně přimhouřil oko:
„Bábo, a jak vlastně spíš? Jako prkno, nebo se hrbíš jako koza v zimě?“
Ludmila se na něj podívala svýma jasnýma modrýma očima, v nichž probleskoval úsměv, a mávla rukou, jako by říkala: „Na to se neptej.“
„Já ti říkám, ty jsi musela bejt v mládí krasavice!“ pokračoval Jakub a ukázal na starou fotografii na zdi. „Vlasy hustý jako les, obočí jako dvě duhy nad čelem, a oči – jako hvězdy v noci. Moje Anička je taky krasotinka! Počkej, spočítám ti její přednosti, a ty zatím ohýbej prsty. Ale bojím se, že jich nebude dost: hezká, štíhlá, skromná, hodná, pracovitá, šikovná, šetrná, zpívá jako slavík, tancuje – koukání na ni, lakomá není, nikdy vdaná nebyla, nepije, nekouří, po cizích dvorech neběhá. No, bábo, už nemáš prsty?“
V Ludmiliných očích se zablesklo veselí. Její hruď se třásla smíchy, ale žádný zvuk nevyšel – jen teplo ve vzpomínkách.
„Takový oči, bábo, jasný, živý, jako by ti nebylo víc než dvacet!“ obdivoval ji Jakub. „Aničku znáš?“
Ludmila rozpačitě pokrčila rameny, jako by chtěla říct: „Kdo vás, mladých, má proboha chápat.“
„My nejsme jako vy za vašich časů,“ pokračoval Jakub. „Vy jste poslouchali rodiče, báli jste se odmluvit. A my? Stačí, aby něco nešlo po našem, a už máme pusu od ucha k uchu a řítíme se do průšvihu. Na všechno máme svůj názor. Táta se se mnou radí dřív, než něco udělá. Máma mě má za domácího pána. Bratři se rozutekli po republice, já, nejmladší, bydlím s rodiči, dokud se neožením. Ale chci svatbu, chci hromadu dětí. Anička je zdravá jak řípa – já přece jako veterinář vím, co říkám. Porodí, kolik bude chtít. Tak co, prsty už nestačily?“
Jakub se pořádně najedl a teplo z kamen mu naplnilo tělo příjemnou únavou. I přes bolavá záda měla Ludmila v chalupě čisto jako v perníkové chaloupce. Nejvíc ovšem zaujala obrovská postel s peřinou jako z obláčků, hromadou polštářů a krajkovým povlečením. Jakub zasněně povzdechl:
„Taková postel by se mi hodila na svatební noc! Ale možná ani ne – v té peřině bych se uvařil jako vejce a na všechno bych zapomněl.“
Zasmál se a pokračoval:
„Anička brzy dodělá školu, vrátí se do vesnice a uspořádáme svatbu. Studuje na zdravotní sestru. Představ si to – já léčím zvířata, ona lidi. I když máma někdy tátu nazve kravou. Ale co, občas jsme horší než dobytek. Slyšelas, jak Venca ukradl Jardovi motorku a hodil ji do rybníka? To je přece čurbes! A Pepa kouřil ve stodole, málem celý statek shořel. Taky parádník!“
Ale největší ničema je Mirek. Chodil se Zuzanou, podvedl ji, ona otěhotněla, a on si dovezl nevěstu z Prahy. Zuzana málem zešílela, málem si sáhla na život. A včera jsem ji potkal, usmívala se, bříško napřed, říká, že to bude kluk, že jí ho Bůh dal pro štěstí. A já si říkám: jak ten Mirek bude procházet kolem jejího domu, až tam bude růst jeho syn? Já Aničku nikdy neopustím! Když se na ni podívám, chci ji obejmout tak, aby ve mně zmizela, aby jsme byli jedno. Ale ona je přísná, před svatbou – ani nápad. Ta svatba je jako hranice, a já ji přes ni vláčet nebudu. Ze zdravotní sestry bude špička, tvůj kříž zařídí raz dva. Injekce píchá – komár štípne víc. A občas přemýšlím: až nám družstvo přidělí byt, budu po tobě, bábo, chybět. Nebydlíme zrovna vedle. Ale neboj, vždycky přijdu pomoct, pokecat. Co ještě máš dobrého?“
Ludmila šikovně popadla vidlici a vytáhla z trouby pekáč s krupicovou kaší a pečeným vepřovým. Vůně byla tak silná, že Jakub málem zatočil hlavou jako mlýnek. Chytil lžíci a jako malé dítě začal �Jakub se s chutí zakousl do křupavé kůrčičky a pomyslel si, že život na vesnici má přece jen své kouzlo.