Volba je nevyhnutelná
Marie sebou trhla při ostrém výkřiku:
„Hej, šmejde!“ Viktor rozmáchl těžkou tašku nad štěnětem a potom se obořil na ni: „Ty se snad zbláznila? Krmit toulavé psy mými potravinami?“
Jednoho jarního dne Marie náhle pocítila ostrou touhu po lásce.
Stála před zrcadlem a zamyšleně si prohlížela svůj odraz. „Jak ten čas letí,“ povzdechla si. „Zdá se, jako by včera jsem byla mladá jako něžná kopretina, a teď… no, spíš zralá astra. Krásná, ale už s nádechem podzimu. Brzy přijde zima a pak… je čas vzít život do vlastních rukou!“
Sedmatřicet let – věk, kdy moudrost už je nahromaděná, ale krása ještě nevyhasla. Ten pravý čas pro rozhodné kroky! Ale kde hledat tu pravou lásku? V práci – samé ženy, náhodné známosti na ulici nebyly pro ni a internet v ní vzbuzoval jen nedůvěru.
Ale říká se: kdo hledá, najde.
A tak se štěstí usmálo: v personálním oddělení se objevil nový kolega – Jakub Svoboda. Vysoký, trochu při těle, s dobrosrdečným úsměvem a přísnými brýlemi. Přibližně v jejím věku. Marie si hned všimla jeho klidné povahy a střídmé sebejistoty.
Soutěž ovšem nebyla malá. Stačilo jen pomyslet na Janu, mladší personální referentku: mladá jako laň, s dlouhýma nohama, plnými rty a řasami, které mohly jediným mávnutím vyvolat vichřici.
Marie ze začátku ztrácela naději. Jak by mohla ona, skromná a usedlá, soupeřit s takovou krásnou dívkou? Určitě Jakub, aniž by na ni pohlédl, padne k Janiným nohám, oslněn jejím mládím a drzým šarmem.
Ale mýlila se. Jana kolem Jakuba kroužila jako páv, vystavujíc výstřih i štíhlé nohy, ale on zůstával neochvějný:
„Janinko, máte na mě dotaz? Za chvíli dokončím a pomůžu.“
A přitom se díval přímo do jejích očí, ignorujíc všechny její triky.
Ale když Marie jednou přinesla do práce svůj podpisový jablečný závin, Jakub náhle ožil:
„Marie, vy jste čarodějka! Takový závin pekla moje babička. Jako bych se vrátil do dětství!“
Kompliment byl zvláštní. Marie vůbec nechtěla dospělému muži připomínat jeho babičku. Potřebovala muže, ne chlapce nostalgicky vzpomínajícího na minulost. Ale po zamyšlení došla k závěru, že to není špatný začátek. Lepší takový kompliment než žádný.
Navíc Marie pochopila: Jakub má slabost pro domácí jídlo. A vařit uměla a milovala, i když z toho trpěla – kdysi nosila velikost 42, ale teď už pevně přešla na 46. Proto začala do práce nosit své kulinářské skvosty: potěšení pro kolegy i méně jídla pro sebe.
A tak, přes zákusky a bramboračku, Marie našla cestu k Jakubovu srdci. Prostá, banální, ale účinná – přes žaludek. A brzy jejich vztah rozkvetl: květiny, komplimenty, dlouhé rozhovory duše.
„Jak zvláštní, Jakube,“ přiznala Marie jednou. „Začala jsem snít o lásce a ty se objevíš. Takový… pravý. A já, přiznávám, jsem si nejdřív myslela, že nemám šanci. Obzvlášť s tou Janou, která před tebou málem tančila.“
„Jana?“ Jakub se upřímně podivil. „Ale no tak, o čem to mluvíš? Takových jako ona jsou miliony: prodlužované řasy, dlouhé nehty, nohy stále na odiv. Myslí si, že po nich muži šílí. Ne, děkuji, to nepotřebuji. Žena má být skutečná: laskavá, příjemná, hospodárná. Jako ty, Maruško.“
„To je moje štěstí!“ jásala Marie v duchu. „I když dlouho bloudilo, přece mě našlo!“
Zdálo se, že Jakub nemá chyby. Ale bohužel, dokonalí lidé neexistují…
Jejich vztah trval už půl roku a věci směřovaly k svatbě. Možná by k ní i došlo, nebýt té pochmurné listopadové noci.
Počasí toho dne jako by se zbláznilo: nejprve liják, pak mokrý sníh a vítr měnil směr, jako by si s lidmi hrál. Marie a Jakub, ruku v ruce, spěchali domů, schovávajíce se pod deštníkem.
„Podívej, kotě!“ vykřikla náhle Marie a zastavila se.
Pod lampou, třesouc se zimou, sedělo malé černé kotě. Promoklé, špinavé, ubohé.
„Ale nech ho, Maruško, pojď! Mrzne mě a mám hlad,“ Jakub ji táhl za rukáv.
„Jen chvilku,“ sklonila se Marie ke kotěti. „Pojď sem, maličký.“
„Maruško, myslíš to vážně?“ odsekl Jakub podrážděně. „Máš skoro ženicha hladového a promoklého, a ty se motáš s toulavými kočkami!“
„Vezmeme ho,“ řekla Marie pevně a schovala kotě pod kabát. „Neremeň, Jakube, jemu je hůř než nám.“
„Bláznivá kočkomilka,“ zamumlal a vykročil kupředu.
Marie s kotětem se vydala za ním.
„Neboj se, je hodný, jen bručí,“ šeptala kotěti.
Ale doma Jakubova laskavost někam vyprchala.
„Nakrm ho, když sis ho přitáhla, a vyhoď ho!“ prohlásil.
„Jak to – vyhodit? Ven? Tam je sníh, déšť, zima! Je malý, bezbranný!“ rozhořčila se Marie.
„Maruško, neblbni. Venku takových koček plno. To je snad nebudeš všechny tahat domů? Udělala jsi dobrý skutek – a dost. Vyhoď ho, já taky mám hlad!“
„Ne, Jakube, nevyhodím ho. Jak to nechápeš?“
Ale Jakub nechtěl chápat.
„Nesnáším kočky!“ odsekl. „A vůbec, zvířata v domě jsou zbytečná. Mají být užitečná: maso, mléko, vlna. Ale tvoje kočky – to jsou k ničemu tvorové. To doma nepotřebuji!“
Marie jako by spatřila jiného člověka. Chladného, sobeckého, vypočítavého.
„Za prvé, to je můj domov,“ řekla pevně. „A já mám zvířata ráda. A za druhé, řekni mi, Jakube: vybíral sis snad i ženu podle ‚užitkuA rok poté našla Marii na zahradě starý hrnec plný zlatých mincí, které jí pomohly otevřít útulek pro opuštěná zvířata, kde potkala muže se srdcem stejně velkým jako to její.