— Tak, jdu… Káťo.
— Jdi.
— Odcházím, Káťo, slyšíš?
— Jdi, Honzo, jdi.
Až když za Honzou zapadly dveře, Kateřina pustila slzy naplno. Seděla ve starém křesle, které zdědila po babičce, s nohama pod sebou, a plakala. Potichu, jako když byla malá a bála se, že ji někdo uslyší. Plakala, dokud nezačala vzlykat jako malé dítě.
Jak teď žít dál? Bez Honzy? Bez člověka, se kterým strávila tolik let?
Katka vstala, aby připravila večeři, ale zastavila se. Proč? Vždyť Honza tu není. Jaký to má smysl? Zhroutila se zpátky do křesla a slzy znovu tekly proudem.
Ale pak si vzpomněla na děti. Brzy přijde dcera Terezka, studentka, hladová po přednáškách. Pak dorazí syn Jirka, zdrží se na tréninku. Ti mají hlad, musí se najíst. Katka přemohla sebe, otřela si slzy a šla do kuchyně.
Když vzpomínala na roky s Honzou, znovu se rozplakala. Jak? Jak žít bez něj?
Večer se děti jako obvykle hlučně vyřítily domů, strkaly se a škádlily. Ale brzy si všimly, že otec chybí.
— Mami, kde je táta? Na služební cestě? — zeptala se Terezka.
— Jo, vlastně, kde je? — přidal se Jirka.
Katka to nevydržela. Slzy jí znovu stékaly po tváři, sklesla na židli a rozplakala se naplno.
— Mami, co se stalo? Je v nemocnici? — znepokojila se Terezka.
— Ne… odešel… — vykoktala Katka. — Navždycky… k jiné ženě.
— Cože? — vyjekli děti najednou. — Mami, to je vtip?
Ale nebyl to vtip.
Jirkovi se třásla brada. I když byl sportovec, ve třinácti letech byl pořád dítě. Bezradně se díval střídavě na matku a sestru, připravený propuknout v pláč.
— Ták. — Terezka rozhodně přejela dlaní po čele. — Jirko, do koupelny, umyj se a dělej úkoly. Mami, dost už toho pláče. Musíme vymyslet, co dál.
Terezka byla sebevědomá, rychlá a rozhodná. Jirka, aniž by odporoval, poslechl.
Později Terezka zašla za bratrem do pokoje.
— Pláčeš?
Jirka zavrtěl hlavou, aniž by zvedl oči.
Terezka ho objala a rozcuchala mu vlasy.
— Dáme to, Jirko. Slyšíš? My jsme rodina, a on je tam sám. Hůř je jemu.
— Mám mu být líto? — vyhrkl Jirka se slzami.
— Líto? No to je myšlenka! Budeme šťastní, nejšťastnější na světě. A on jednou pochopí, jakou udělal chybu.
Když uklidnila bratra a matku, Terezka odešla do koupelny a tam konečně pustila slzy. Jak? Jak mohl jejich táta, ten nejlepší táta na světě, něco takového udělat? Nebyl žádný krasavec, jen obyčejný chlap s pár kily navíc, kterého máma rozmazlovala koláči. Smysl pro humor měl průměrný, jen máma se smála jeho vtípkům. Jezdil starým autem, které sám opravoval. Pracoval jako vedoucí malého oddělení v továrně, plat měl skromný.
Ale u nich doma byl vždycky klid a pohoda. Terezka se chlubila kamarádkám, že její táta je jediný, kdo zůstává věrný manželce. A ukázalo se, že ne…
Slzy jí stékaly po tvářích, smývala je studenou vodou.
Život šel dál, klidně, ale už bez otce. Slovo „táta“ zmizelo z jejich slovníku. Teď říkali „on“ nebo „otec“, a to stále míň.
Jednoho dne Terezka uslyšela za zády:
— Terez, Teri, počkej!
Otočila se. Za ní, udýchaně, běžel otec – trapný, v těsném obleku, s kravatou, která ho jako by škrtila.
Terezka se otočila zády a přidala do kroku.
— Dceruško, zastav! — prosil.
— Co chceš? — hodila na něj ledově.
— Tady, peníze… vezmi si. — Honza natáhl balíček bankovek. — Je tam dost. Přijď k nám, Terez. Martina, ta je hodná, obchoduje s kožichy. Vybereme ti nějaký. A mamince k narozeninám koupíme kožich, z norku! Martina mi všechno dovolí. Brzo zase letíme do Itálie, nakoupit kožichy…
— Jdi… k čertu. — odsekla Terezka.
— Proč k čertu, holčičko?
— Pro kožichy. Na jiné tři písmena nemám – výchova nedovolí… tati.
Honza ztuhl, jako by ho polil ledovou vodou. Věděl, že rodina peníze potřebuje. Žili skromně, a on teď… zaplétal se s Martinou.
Všechno začalo u kolegy z práce, Standy. Ten ho pozval za svou známou, a tam byla Martina. Nejdřív se mu nelíbila – příliš výstřední, vulgární, statná jako medvědice. Dívala se na něj, jako by ho chtěla spolknout. Honza chvíli poseděl a šel domů.
Ten večer poprvé zalhal Katce – řekl, že musel zůstat v práci. Srdce mu bušilo, hanba ho dusila. Katka myslela, že je nemocný, ale on měl jen strašný výčitky, že mu z nich vyskočila teplota.
Pak Standa znovu přemluvil: „Na půl hodinky!“ A znovu tam byla Martina.
— Co seš zač, Honzo? Ona vozí kožichy z Itálie, má dva stánky na tržišti! Koupíš Katce kožich, cokoli chceš!
— Nač mi je? Mám přece Katku.
— No tak! Bude sama smutná. Co ti ubere? Kožich z norku pro Katku – chceš?
— Chci…
A šel. A pak znovu. A ještě jednou. Kvůli tomu zatracenému kožichu. Sám nevěděl, jak skončil s Martinou v posteli. Plakal cestou domů, bylo mu tak odporně a styděl se před Katkou. A pak to Katka zjistila… a neodpustila mu. Nařídila mu odejít.
Martina byla nadšená.
Večer byla Terezka zamračená jako mraky.
— Tere— Přišel za tebou? — zeptala se Jirka, překřápnutě.
— A za tebou?
Bratr přikývl.
— Řekl jsem mu, ať se nám neukazuje, zradil nás.