V sevření, ale bez křivd

Dobré zprávy

V těsnotě, ale ne v křivdě

„Jani, no tak, trochu se ukecáš. Je to přece tvoje vlastní sestra,“ zněl hlas matky ocelový, nesnášející odpor.

„Mami, co znamená ‚ukecám se‘? To je náš byt, tady bydlíme s Vojtěchem! Kam se mám kecat?“ Jana sotva potlačovala vztek.

„A co má? V tom hnusném koleji tísnit? Nájem si nemůžeme dovolit, viděla jsi ceny? Hotovo, rozhodnuto: Bětka bude bydlet u vás. Budu klidnější, dítě pod dohledem.“

„Mami, tak jsme se nedomluvili!“

„Teď jsme se domluvili. Jsme rodina, musíme si pomáhat.“

„Rodina? Vážně? A vzpomeneš si, jak…“

„Už nemám čas. Koupím lístky – dám vědět.“

Rozhovor ustal. Jana stála uprostřed kuchyně, svírajíc telefon, jako by jí mohl dát odpovědi. Byla otřesena matčinou drzostí. Ale čemu se divit?

Jana byla vždy nechtěné dítě. Když se matka podruhé vdávala a porodila Bětku, šestiletá Jana musela rychle dospět.

„Už jsi velká, musíš pomáhat s mladší sestrou,“ opakovala matka. A na Janu se vyvalila hromada povinností: luxovat, umývat podlahy, měnit plenky, běhat do obchodu, hrát si s Bětkou, později se učit vařit. Otčím odešel brzy po Bětčině narození, nechal je tři.

Matka Bětku zbožňovala, hýčkala ji, jak mohla. Nejlepší bonbón – Bětce, nové oblečení – Bětce, v kavárně se objednávalo, co si Bětka přála, do kina se šlo na film, který Bětka vybrala. Holčička rostla v lásce a přepychu, matka ji ani nenapadlo zatěžovat domácími pracemi.

Bětka rozhazovala věci, nikdy neuklízela, jen žádala a vřískala:

„Aniččini rodiče jí koupili nový mobil, já ho taky chci!“

„Co k večeři? Zase včerejší jídlo? Objednáme si sushi!“

„Kde jsou moje oblíbené džíny? Jano, ty jsi je nevyprala? Já? Ale já to neumím, proč bych měla?“

„Uklízet? Ne, mě bolí hlava. Udělej to sama.“

Matka s Bětkou nikdy nehádala. Jana se pokoušela namítat, ale dostalo se jí odpovědi:

„Bětka vyrůstá bez otce, je to pro ni těžké.“

„Já taky vyrůstala bez otce, mami!“

„Vím. Ale ty jsi silná, a Bětka je křehká jako květ. Potřebuje víc péče.“

Matka utrácela za Bětku celý plat, brala půjčky pro její rozmary. A když Jana potřebovala nové tenisky nebo bundu, matka podrážděně radila hledat něco ve slevě nebo rovnou použité. Nikdy se neptala, jak se Janě daří, co ji zajímá.

Jana byla unavená z této nespravedlnosti a přísahala si, že utJana se konečně naučila, že někdy je ta nejsilnější rodina ta, kterou si člověk sám vybuduje.

Rate article
Add a comment