Zákeřná závist

Dobré zprávy

Na okraji malého města na Moravě byla stará ulice, zapomenutá časem. Asfalt rozbitý, autobusy jezdily jen občas a sousedů byste napočítali na prstech jedné ruky. Ale v posledních letech se všechno změnilo – lidé unavení z městského shonu sem začali utíkat. Domy postupně mizely, některé se opravovaly, jiné bouraly až do základů, aby na jejich místě vyrostly nové vily.

Jiří a Alena se také rozhodli přestěhovat. Starý domek na konci ulice stál levně, zatímco byt ve městě nechali dceři. Dům opravili, dvůr vydláždili a založili předzahrádku – přesně takovou, o jaké snili. Zeť přivezl ze zahradnictví malou jedličku. Vysadili ji u plotu, aby byla vidět z ulice.

Zpočátku stromek chřadl, jako by se nechtěl ujmout. Ale Alena s Jiřím se nevzdávali – hnojili, zalévali, mluvili na něj jako na živého. A jednoho dne se jedle vzpamatovala. Pomalu, ale jistě. První Vánoce ji ozdobili, děti a vnoučata se u ní vyfotily – od té doby byla každý rok středobodem rodinných svátků, světel a radosti.

Po dvou letech byla překrásná. Zelená, štíhlá, s jemnými jehličkami. V létě kolem ní rozkvetla tráva a manželé snili o lavičce, aby mohli večer sedět ve stínu. Ale jednoho rána Alena vyšla do dvora – a zůstala stát jako přibitá. Jedle zmizela. Jen pařez. A o kus dál u popelnice – zbytky kdysi milovaného stromku.

Šok. Pláč. Beznaděj. Kdo by něco takového udělal? V létě, ne o Vánocích?

Jiří, sevřený vztekem, došel k sousedce naproti – Marii Dvořákové. Ta na ně už dlouho hleděla s neskrývaným odporem. Její dům byl starý, dědictví po rodičích, ale udržovaný. Byla vdova, syn ji navštěvoval zřídka. A noví sousedé jí leželi v žaludku.

„Proč jste to udělala, Marie Dvořáková?“ zeptal se Jiří bez hněvu, ale s hořkostí.

„Vy se máte!“ odsekla. „Dvě auta! Udělaný dvůr! A ta vaše jedle mi lezla na nervy. Vnoučata řvou, běhají, člověk nemá klid.“

„Ale byly svátky… Ozdoby… Rodina…“ snažil se nesměle vysvětlit.

„A já mám snad v létě zavírat okna, když se u vás řádí?“

Otočil se bez slova. Doma všechno pověděl Aleně. Ta dlouho mlčela, pak si utřela slzy a řekla:

„To je závist. Nemá to jiné vysvětlení.“

„Závist je jed. My jsme také jen důchodci. Jen chceme žít hezky. Pro sebe a pro vnoučata.“

Za týden zeť přijel znovu a přivezli dvě jedličky – malé, ale košaté, s kořeny. Manželé jednu zasadili u branky, druhou vzal Jiří a vydal se… opět k Marii Dvořákové. Chtěl smír, chtěl, aby její srdce trochu změklo.

„Nepotřebuju vaše dary!“ zavrčela. „Sázejte si je u sebe, já mám vše své.“

Už se chtěl otočit, když se zpoza plotu vynořila starší sousedka – teta Božena, osmdesátiletá, bydlela o pár domů dál.

„Jedličku dáváš? Já si ji vezmu, synku. Ať roste.“

„Ale vám nač, Boženo? Vždyť jste sama…“

„Tak ať roste. Třeba po mně bude dům patřit někomu hodnému, a on u branky uvidí jedličku – a vzpomene si na mě.“

Jiřímu se sevřelo hrdlo. S Alenou jedličku pro tetu Boženu zasadili, vysvětlili jí, jak se o ni starat, a slíbili, že budou pomáhat. Pak Alena upekla koláče – chtěla to zkusit znovu s Marií Dvořákovou, donést jí dárek.

Ale Jiří ji zastavil:

„Ne. Řekne, že je to otrávené. Raději jí povím, že máme kameru. Každý kousek pozemku se teď natáčí.“

A opravdu – kamery už fungovaly. Jiří došel k sousedce a pevným, ale klidným hlasem řekl:

„Máme kamery. Pokud se něco stane ještě jednou, půjde to na policii. To už je vandalismus, je na to paragraf.“

Neodpověděla. Jen její oči divoce pobíhaly.

Od té doby žádné odpadky u plotu, žádné křiky za zády. Klid se vrátil. A jedle? Nová jedle rostla. A ta stará? Zůstala v paměti. Jako symbol dobroty, prostoty – a té závisti, která z lidí dělá skutečné příšery.

Rate article
Add a comment