Stín zrady

Dobré zprávy

**Stín zrady**

Šestý den po sobě Eliška nemluvila s manželem. Vše začalo minulé úterý kvůli hlouposti. Jakub zapomněl vyndat maso z mrazáku, přestože mu to dvakrát připomněla. On však, sotva se vrátil z práce, zase zíral do notebooku, pohroužený do naléhavých reportů.

„Jakube!“ Eliščin hlas z kuchyně zněl rozhořčeně. „Ty mě schválně ignoruješ? Z čeho mám uvařit večeři, když tu není maso?“

„Promiň, zlato,“ odpověděl Jakub, aniž by odtrhl oči od obrazovky. „Mám toho hrozně moc. Co kdybychom si objednali pizzu? Nebo něco českého?“

„Objednávej si, co chceš!“ hodila mu Eliška přes rameno a natáhla si kabát.

„Kam jdeš?“ Jakub vyšel do předsíně a udiveně hleděl na ženu.

„Na procházku,“ odsekla a práskla dveřmi.

Jakub pokrčil rameny a vrátil se k práci. Za dvě hodiny objednal pizzu a čekal, až se Eliška vrátí. Ale přišla až o půlnoci, když Praha už tonula v tichu zimní noci.

„Kde jsi byla tak dlouho?“ vyjel na ni.

„V hospodě, najedla jsem se,“ odpověděla chladně.

„Sama? V takovou dobu?“

„A co jako? Ty ses o večeři nepostaral, musela jsem najít něco sama.“

„Budeš mi to věčně vyčítat? Zase to kuře?“ Jakub vybuchl. „No zapomněl jsem! Stane se!“

„Nejde o kuře!“ Eliška vykřikla. „Ty mě bereš na lehkou váhu! Nedáváš mi pozornost! Moje slova pro tebe nic neznamenají!“

„Cože?“ Jakub přivřel oči, cítil, že hádka je přehnaná. Ale aby to nezhoršoval, dodal: „Dobře, dám si připomínku do telefonu.“

Tato odpověď jen přilila olej do ohně. Ráno Eliška mlčela, večer manžela ignorovala. Třetí den Jakub nevydržel. Přistoupil k ní, chtěl ji obejmout, ale ona ho hrubě odstrčila a zmizela v ložnici s hlasitým zabouchnutím dveří.

„Jak chceš,“ zamumlal Jakub a cítil, jak ho zalévá vlna podráždění. V práci měl dost problémů, a teď ještě doma tuhle válku.

Týden uběhl v hrobovém tichu. Ve středu, o státním svátku, se Jakub rozhodl dát tomu pokoj. Vstal brzy, připravil snídani: volská oka, topinky, kávu s její oblíbenou vanilkovou pěnou. Ale Eliška vešla do kuchyně a ani nepozdravila.

„Musíme se rozejít,“ vyhrkla.

„Cože?!“ Jakub ztuhl jako solný sloup. „Kvůli tomu kuřeti?!“

„Už zas s tím kuřetem!“ křičela Eliška a svírala pěsti. „Nejde o něj! Už jsem ti řekla! S tebou nemám budoucnost! Když jsme se brali, byl jsi jiný — starostlivý, něžný. Teď ode tebe neslyším ani vlídné slovo!“

„Co to meleš?!“ Jakub ji pořád miloval a pro jejich rodinu se snažil. „Jako že nedávám pozornost? Chodíme do kina, na večeře! Ano, přes týden mám práci, ale o víkendech jsem vždycky s tebou!“

„Necítím tě,“ odsekla Eliška. „Jsi někde v myšlenkách. Jako bych pro tebe neexistovala.“

„Neexistovala?“ Jakub se zalykal křivdou. „Jsem zamyšlený, ano, ale kvůli práci! Víš, co všechno musím zvládnout!“

„Právě!“ skočila mu do řeči. „Pořád někam spěcháš, ale výsledky nikde! S takovou prací bys měl mít miliony, a my pořád v tom malém bytě! Snila jsem o moři, ale s tebou ho asi nikdy neuvidím.“

„Eliško, makám od nevidím do nevidím!“ prosil Jakub. „Chci větší byt, chci k moři! Jen mi dej čas!“

„Jsme tři roky manželé, ale nic se nezměnilo,“ její hlas byl jako led. „Sliboval jsi to před svatbou. Zbytečně jsem ti uvěřila.“

„Takže jsi se za mě vdala kvůli slibům?“ Jakub se zamračil, srdce ho pálilo. „A já myslel, že tě bavím…“

„Mám tě ráda, ale…“ Eliška se zarazila, jako by řekla víc, než chtěla. „Už jsem všechno řekla. Jdu si sbalit věci.“

Jakub zůstal sám. Díval se na vychladlou snídani a nevěřil, že kvůli kusu masa se jeho manželství rozpadá. Zatímco Eliška skládala věci do kufru, snažil se ji přesvědčit, ale ona mlčela. Nakonec odešla beze slova.

Několik týdnů žil Jakub jako ve snu. Čekal, že se Eliška vrátí, zasměje se, řekne, že to byl jen žert. Ale nevrátila se. Volal, prosil o setkání. Nejprve odpovídala, že to nemá cenu, pak si změnila číslo.

Když dostal návrh na rozvod, pochopil: ztratil ji navždy. Přestal se snažit, uzavřel se do sebe.

Jednou náhodou potkal Eliščinu sestřenici, Karolínu. Její pohled prozrazoval, že o rozvodu ví. Karolína Elišku nikdy neměla ráda a ráda se podělila o drby.

„Jak se máš?“ zeptala se soucitně.

„Normálně,“ vynutil si Jakub úsměv.

„To je dobře,“ lehce se ho dotkla. „Vím, jaké to je, když tě nechají kvůli někomu jinému. Ale drž se, jsi dobrý člověk.“

„Kvůli komu?“ Jakub ztuhl.

„Ty nevíš?“ Karolína se udiveně usmála. „Eliška odešla ke svému šéfovi! Už dlouho spolu něco měli. On se rozvedl a ona hned skočila po něm.“

„Odkud to víš?“ Jakubův hlas se zachvěl.

„Minulý týden byl u otce večírek,“ zasmála se. „Eliška přišla s novým přítelem. Celý večer se chlubila, jak je bohatý a úspěšný. Doufá, že si ho brzy vezme. Prý štěstí jsou peníze. A vypadala jak spokojená princezna.“

V hrudi se Jakubovi vařil vztek a bolest. Nenáviděl Elišku za zradu a vyčítal si, že jí nedal to, co chtěla. Rozloučil se s Karolínou a těžkým krokem šel domů, přemítaje o její zradě.

Čas plynul a bolest odezněla. Jakub dokonce děkoval osudu za ten zvrat. Za půl roku dostal vytoužené povZa další rok už stál před domem se svou novou ženou, zatímco déšť tiše splachoval vzpomínky na minulost.

Rate article
Add a comment