Rozbitá důvěra: příběh o zradě, kterou nelze odpustit
— Ó, Aleno! Ahoj, drahá — překvapila mě tchýně, když otevřela dveře. Čekali jsme tě až pozítří.
— Dobrý večer, Vlasto Pavlovno — odpověděla Alena klidně a objala ji. — V pondělí musím zpátky do práce, zkrátili mi dovolenou… Rozhodla jsem se vrátit dřív. Je tu můj manžel se synem?
Tchýně se zarazila.
— Jakub je tu, ale Adam… ten odjel vyprovodit svou kolegyni, Lídu. Nevolali jste si?
Teď se divila Alena.
— Nebral mi telefon. A kdo je ta Lída, jestli se můžu zeptat?
— Nic zvláštního… — zaváhala Vlasta Pavlovna. — Adam přivezl Jakuba na víkend, a Lída… jen seděla v autě. Já… já ji pozvala na čaj a koláč.
— Samozřejmě, jak by ne… A kde jsou teď? Už jsou dlouho pryč?
— Asi před dvěma hodinami — odpověděla tchýně se sklopeným pohledem.
— Výborně — pronesla Alena chladně a vydala se k synovi.
Uvnitř ji všechno vřelo. Objala pětiletého Jakuba, vzala ho a po krátkém rozloučení odjela domů. Cestou syn nadšeně vyprávěl:
— S tátou a tetou Lídou jsme jedli zmrzlinu, jezdili na kolotoči a šli k babičce. Byla sranda!
Alena přikývla, ale mysl jí vířila jako vír. Poprvé za deset let jela na dovolenou sama — vyhrála pobyt v lázních za dlouholetou práci. Měla šanci zlepšit své zdraví, které léta ničil žaludeční vřed. Adam tehdy řekl:
— Jeď. Mamka pomůže, já to zvládnu.
Váhala, ale on ji přesvědčil. A teď jí syn vypráví o útulné kavárně s „tetou Lídou“. Ta samá Lída, o které nevěděla, už jezdí s jejím synem na kolotoč a pije čaj s její tchýní.
Pozdě v noci zazvonil telefon.
— Alenko, ahoj… Telefon se mi vybil, promiň… — zamumlal Adam.
— Ahoj. Kde jsi?
— U mámy. Zůstali jsme s Jakubem přespat. Všichni už spí…
— To je zajímavé. Zvláštní, že já třeba ležím doma. Jakub spí ve své postýlce a tebe tu není. Náhodou nejsi ve skříni?
Řekla to klidně, ale hlas měla plný vzteku. Adam na chvíli ztichl, pak zavěsil.
Za čtyřicet minut stál ve dveřích.
— Nezačínej scénu. Stejně ses dozvěděla… Ano, je tu Lída.
— Zbláznil ses? Vzal jsi tu ženskou ke své matce? Dovolil jsi, aby můj syn trávil s ní čas?!
— Chtěl jsem zjistit, jestli se k nám hodí. K mým rodičům, k Jakubovi…
Alena málem upadla šokem. Nebyl to sen. Byla to její realita.
— Ty… chceš svou milenku vetřít do rodiny? Co bude dál — představíš ji i mně?
— Nepřeháněj. Nevěděl jsem, že přijedeš.
Slzy jí vytryskly z očí. Ne proto, že ji podvedl. Protože neprojevil lítost. Mluvil, jako by vybíral novou ledničku.
Šel spát.
Ráno odvezla Jakuba do školky a vydala se za tchýní.
— Vlasto Pavlovno, řekněte mi jednu věc: proč jste mi to udělala? Čím jsem vás urazila? Starala jsem se o vás, když jste ležela se zlomeninou, dělala jsem zavařeniny pro vaši chatu. Proč jste mě zradila?
Žena sklopila oči.
— Promiň. Před tvým odjezdem jsem nic netušila. A pak… nedokázala jsem Adamovi odporovat. Je to můj syn…
— A já pro vás kdo? — zašeptala Alena.
Odpověď nepřišla. Otočila se a odešla.
Večer byl Adam doma.
— Myslím, že s rozvodem je vše jasné. Proberme, jak rozdělíme byt.
— Jaký byt? Ten, který mi otec odkázal měsíc před svatbou?
— Ale já do něj investoval. Opravy…
— Peníze byly od tvých rodičů, ne od tebe. Ber to jako investici do bydlení svého vnuka.
Jeho tvář se zkřivila.
— Polovina je moje!
— Zapomeň na to — řekla pevně. — Po všem, cos udělal, není co dělit.
Adam začal křičet, urážet, hledat ta nejbolavější slova. Alena se tiskla ke zdi. Jakub se probudil a vystrašeně vyběhl z pokoje. To ji zachránilo. Před dítětem se neodvážil pokračovat. Odešel.
Podal na rozvod. Byt nevyhrál.
Uběhl rok.
Syn zprvu jezdil k otci. Pak přestal — Adamova nová žena, Lída, ho nepřijímala. Ani s tchýní si nerozuměla.
Alena se rozhodla: je čas udělat tečku. Prodala byt a odjela do Karlových Varů. Tam, kde byly ty lázně. Chtěla tam začít znovu. A poprvé — jen sama pro sebe.