Podzim odpuštění

Dobré zprávy

Podzim odpuštění

—Paní doktorko Dvořáková, nač to potřebujete?! Ať ji operuje pan Novák! — Hlas sestřičky Adély zněl rozechvěle. Sotva stíhala krok za přednostkou chirurgického oddělení, jednou z nejlepších v celé nemocnici.

—Adélo, ať připraví operační sál. Bude potřeba krev na transfuzi. A rychle zavolej Honzovi, potřebuji ho při operaci, — pronesla Jana Dvořáková, aniž by zpomalila krok.

Na nosítkách v příjmu ležela žena — kolem třiceti, celá v černém, s jednou holou nohou. V bezvědomí.

—Srazila ji na přechodu. Řidič byl opilý, — rychle hlásil zdravotník. — Tlak klesá, podezření na vnitřní krvácení.

—Na sál! Okamžitě! — rozkázala Jana, a dva sanitáři už zvedali nosítka.

—Jani! Jani! — ozval se za ní křik. Poznala ten hlas okamžitě. Petr. Její bývalý manžel. Ten, který odešel k téhle ženě.

—Je to pravda? — sevřel jí ramena. — To srazili Veroniku?

—Petře, děláme, co můžeme. Teď mě ale omluv, musím pracovat.

—Ty?! Ty ji budeš operovat? Ne! Nedovolím to! Chceš ji zabít?! — V jeho hlase bylo víc strachu než vzteku. Jana pokynula sestře, aby mu dala uklidňující injekci.

Když vstoupila na operační sál, rozhovory okamžitě utichly. Cítila na sobě pohledy. Cítila odsouzení. Ale neochvějila se.

—Ano, je to ta žena. Ano, budu ji operovat. Protože jsem chirurg. Jeden z nejlepších ve městě. Pokud si někdo myslí, že to nezvládnu, ať to řekne teď. Jestli ne, pracujeme. Zachraňujeme jí život. Je to jasné?

Operace trvala tři hodiny. Dvakrát pacientčiny hodnoty klesly pod kritickou hranici. Ale Jana bojovala, jak jen mohla. A vytáhla ji. Veronika přežila.

„Pár dní na JIP a bude jako nová,“ napsala Petroví, který seděl před dveřmi.

—Janinko… Odpusť. Jsem blbec. Jsem ti vděčný, do smrti ti budu vděčný! — Držel její ruce, plakal, klečel před ní.

—Petře… Přestaň. To je minulost. Jdi domů. Stejně k ní teď nemůžeš. Napíšu, pokud se něco změní.

Jana si uvařila laciné kafe, sedla si v ordinaci na starou pohovku s rohlíkem a poprvé celý den pocítila hlad. Jen zavřela oči, když dovnitř vešla Adéla.

—Jste hrdinka! Jsem z vás celá pryč! Ale proč? Proč jste zachránila tu hadici? Vždyť vám zničila život…

—Adélo, jsem lékařka. Pacientka měla krvácení. A to, co říkáš… Petr a já jsme si to zničili sami. Nevím, jestli jsem ho vůbec kdy opravdu milovala.

—Vy jste prostě úžasná žena! — zašeptala Adéla a pevně Janu objala.

O pár dní později Veroniku propouštěli. Petr přišel se dvěma kyticemi — nádherné rudé růže a křehké luční květy.

—To je pro tebe, Jani. Nezapomněl jsem…

—Nemusel jsi. — Kytici ale stejně přijala.

—Paní doktorko… Odpusťte mi. Díky, že jste mě zachránila… — Veronika sotva zvedla oči k ženě, které ublížila.

—To je minulost, — tiše řekla Jana. A především to řekla sama sobě.

Skončila směna. Domů se jí nechtělo. Tam bylo prázdno a ticho. Jana se vydala na procházku starým centrem. Měla to místo ráda. Bavilo ji hrát si na hádání, kdo je kdo. Kdo vyhraje, koupí kafíčko.

Na lavičce seděl muž. Kabát, drahé hodinky, aktovka. Advokát? Asi jo.

—Promiňte… — Jana si nevšimla, že k němu došla. — Vy… nejste náhodou právník?

—Trefa do černého, — usmál se. — A vy, tuším, jste doktorka?

—Jak to… — rozesmála se, překvapená.

—Navíc chirurg. A jmenujete se… Jana?

—Počkejte, jak to…? Vy jste jasnovidec?

—Ne, jen umím číst. Máte na bluze jmenovku, — zasmál se. — Mimochodem, já jsem Pavel.

—Tak v tom případě za vás není jen kafe, ale i věneček! — zasmála se v odpověď.

Poprvé po mnoha letech se Jana smála upřímně. Jako by její srdce konečně vzpomnělo, co je to radost. Podzim za oknem nic neznamenal. Uvnitř měla jaro.

Rate article
Add a comment