— Proč ještě nejsi připravený? — stála Tereza ve dveřích a s námahou potlačovala podráždění. — Nevíš, co je dnes za den?
— A co má být? — Pavel ani neodtrhl oči od televize, líně přepínal programy. — Zase někam musíme?
— Musíme do porodnice! Lenka porodila, slyšel jsi to. Je první z naší skupiny, kdo se stal maminkou. Musíme ji poblahopřát!
— S čím blahopřát? — muž se pousmál a nepřestával mačkat tlačítka na ovladači. — S bezesnými nocemi? S křikem mimina? S tím, že ti život už nikdy nebude patřit? Pochybný důvod k oslavě.
— Co to říkáš? Vždyť jsi sám toužil po dětech! Říkal jsi, jak chceš, aby po bytě běhali malí caparti. Jak si přeješ, aby tě dětské ručičky objímaly za krk. Říkal jsi — alespoň tři! Nebo se mi to zdálo?
— Ano, říkal. Ale přiznej, to zní hezky. Ženy to mají rády. Taky jsi roztála, — klidně odpověděl Pavel.
Tereza mlčky klesla na pohovku. Její tvář ztuhla v šoku.
— No prostě děti nechci. Co je na tom špatného? Většina mužů je taky nechce. Nemyslela jsi, že bychom mohli žít pro sebe? Cestování, koníčky, svoboda… A vy hned — děti, rodina, plenky.
— Zavezeš mě? — její hlas byl ledový. Nedokázala potlačit zklamání — právě dnes mu chtěla říct tu nejdůležitější zprávu svého života.
— Bez nás se neobejdou? Nechci tam vidět ty hloupé řeči, mazlení a brekot. Můžeš jít později. Třeba tě to odradí.
Bez dalšího slova Tereza odešla do ložnice. Za čtvrt hodiny vyšla ve střízlivém, elegantním outfitu. Taxík už byl přivolán — a díky bohu, nebude muset poslouchat Pavlovy pesimistické poznámky.
A přitom byla tak blízko štěstí… Ještě dnes ráno uviděla ty dvě čárky na testu. Chtěla mu tu novinu večer předat jako dárek. Ale teď… teď už nevěděla, jestli má právo to vědět.
Tereza vždycky toužila po stabilitě. Začala pracovat už při studiích, dostala diplom s vyznamenáním, a teď měla skvělé místo, stabilní příjem, vlastní byt — dar od rodičů. Vše dělala správně. A byla připravená na dítě. Jenže ten muž, kterého považovala za otce svých budoucích dětí, se ukázal být pouhým hercem.
Pavel jí přišel zralý, spolehlivý, zodpovědný. Jeho věk, slova, názory — všechno vzbuzovalo důvěru. Až dnes poprvé sundal masku.
— Už jsem se rozhodla, — zašeptala do prázdna auta. Taxikář, mlčenlivý starší muž, se na ni podíval, zvážavě ji změřil pohledem a na rozloučenou nečekaně řekl: — Gratuluju.
Tereza znejistěla. Poděkovala a rychle vyběhla k vchodu. Tam stála zářivě šťastná Lenka s malým balíčkem v náručí. Otcovské objetí už drželo miminko. Vzduch byl prosycen láskou.
— Gratuluju, drahá! — Tereza přítelkyni objala. — Jak se jmenuje?
— Jakub, po otci. Chci, abys byla kmotra.
— S radostí, — Tereza se usmála, ale srdce se jí svíralo. Všechno, po čem toužila, bylo přímo před ní, ale ne s ní.
— Stalo se něco? — tiše se zeptala Lenka, když se trochu vzdálily.
— Pavel celou dobu lhal. Nechce děti. Přitom tvrdil, že ano. A hlavně — jsem těhotná. Dnes jsem to zjistila. A teď… teď si musím vybrat.
— Terezo, mužů je dost. Ale šance být matkou? Ta je vzácná. Moje sestra třeba nemůže mít děti. Plakala štěstím i bolestí, když se dověděla, že čekám. Nesmíš se vzdát svého snu.
— To si myslím taky. Pokud nezmění názor, odejdu. Moji rodiče budou šťastní, že se stanou babičkou a dědečkem.
Pavel svůj názor nezměnil. Tvrdil, že děti jsou zátěž, zbytečné plýtvání silami, časem a penězi. Tereza nediskutovala. Uvnitř už měla rozhodnuto.
Za tři roky.
— Pavle! — bývalá sousedka do něj téměř vrazila na letišti. — Gratuluju k synovi!
— Mýlíte se, já děti nemám, — chladně odsekl.
— Jak to? Viděla jsem Terezu — s kočárkem. Miminku jsou tak čtyři měsíce. Počítat umím, víš.
Pavel zbledl. Nevěděl. Nebo vědět nechtěl. A teď… teď bylo pozdě.
— Kde je? Kde jste ji viděla?
— Neřeknu. Náhodné setkání. A ty jsi zřejmě jeden z těch… co své dítě nepřijali.
Pavel zůstal stát. Až teď začal chápat, co ztratil. Ale když po třech letech Terezu konečně našel, bylo už pozdě. Chlapeček říkal otci jinému muži. Pavel nemohl soupeřit. Ani láskou, ani činy, ani srdcem.
Konec byl jasný. Tereza si vybrala správně.