Dům, ve kterém zůstala láska
Viktor se přestěhoval do sousední vesnice a hned se rozhodl, že si postaví dům. Starý domek po sestřenici se stal dočasným útočištěm. Pracoval bez oddechu: dostavěl verandu, vyměnil střechu… A pak jednoho dne uviděl – po prašné cestě od zastávky kráčela štíhlá žena s taškou v ruce. Světlana. Taková městská, upravená, s rovnými zády.
„Taková by byla skvělá manželka,“ problesklo mu hlavou.
O pár dní později ji potkal u samoobsluhy. Prostě k ní přišel a řekl:
„Já jsem Viktor. Vím, že ty jsi Světlana. Chceš se seznámit?“
Světlana se zarazila. Takový muž, mladý, silný, a zajímá se o ni, ženu, která už zažila leccos. Ale Viktor byl vytrvalý, laskavý. A tak začali chodit. O rok později se stalo něco, co Světlana nečekala – požádal ji, aby si ho vzala. Dal jí prsten. Opravdový, zlatý, s kamínkem.
Světlana nemohla uvěřit svému štěstí. Bylo jí už osmapadesát, Viktor byl o tři roky mladší. Žili spolu, syn dávno odešel do jiného kraje – tam studoval, oženil se a zůstal. Vnučce je pět, navštěvují je zřídka, ale Světlana čeká na každý telefonát, na každou fotku.
Ten večer seděla u okna. V polívce chladly lžíce a v srdci měla nepokoj. Viktor ráno odešel na pole – setí. Říkal, že dnes by měli skončit. A pořád nebyl doma.
Vzpomněla si na své dětství. Nejstarší ze šesti dětí, v malém domě s otcem, matkou a starou babičkou. Všechno hospodářství na jejích bedrech, peněz jen tak tak. Hraček nebylo. Dokonce ani stromeček na Vánoce – poprvé ho viděla až ve škole. Tam také poprvé pocítila radost – třpytivé ozdoby, písničky, dětský smích…
A pak udeřil blesk: zemřel otec. O dva měsíce později babička. Matka zůstala sama se šesti dětmi. Světlana tehdy chodila do třetí třídy. Její dětství skončilo. Nahradila babičku: vařila, uklízela, starala se o nejmenší. Ruku si poškodila při pádu ze stodoly – prsty jí nikdy pořádně nesloužily, ale nevzdávala se.
Po osmé třídě nastoupila do učiliště. Tam se poprvé v životě cítila šťastná: kamarádky, pochvaly učitelů, učení. Stala se švadlenou, všechno zvládala téměř jednou rukou. Dokonce ji vyslali do zahraničí – mezi deset nejlepších žáků.
Ale matka nepodpořila její sny o manželství – s Pavlem, hodným klukem z učiliště. Řekla: „Nač ti to, samota je tvůj osud.“ A ty slova v ní něco zlomily…
Po zavření podniku se musela vrátit na vesnici. A tam potkala Viktora.
A teď jsou spolu. Už mnoho let. Postavili dům. Vychovali syna. A teď – jen čeká, až se otevřou vrata.
A vidí – jde! Viktor, unavený, ale usměvavý:
„Světlanko, hotovo! Setí je u konce. Zítra si konečně odpočineme…“
A v těch slovech bylo tolik tepla, že všechny dávné bolesti, zrady, ztráty zmizely. Věděla – její život konečně patří jí. A v něm je láska.