“Už si to všechno rozhodla.”
“Proč ještě nejsi oblečený?” stála Jana ve dveřích a jen stěží potlačovala podráždění. “Zapomněl jsi, co je dnes za den?”
“A co je dnes?” ani se nepodíval od televize, líně přepínal kanály. “Zase někam musíme?”
“Musíme do porodnice! Lenka porodila, sám jsi to slyšel. První z naší party se stala mámou. Musíme jí pogratulovat!”
“A s čím jí gratulovat?” muž se ušklíbl a nepřestával mačkat tlačítka na ovladači. “S bezesnými nocemi? S dětským křikem? S tím, že život už nikdy nebude tvůj? Pochybná oslava.”
“Co to říkáš? Vždyť jsi sám chtěl děti! Říkal jsi, jak toužíš po tom, aby po bytě běhaly malé nožičky. Aby tě dětské ručinky objímaly za krk. Říkal jsi – tři, ne méně! Nebo se mi to zdálo?”
“Ano, říkal. Ale uznáš, že to zní hezky. Ženy to milují. No a ty jsi roztála,” klidně odpověděl Petr.
Jana mlčky klesla na pohovku. Celý její obličej ztuhl v šoku.
“Prostě děti nechci. Co je na tom tak hrozného? Většina chlapů je nechce. Nepřemýšlela jsi, že bychom mohli žít pro sebe? Cestování, koníčky, svoboda… A vám všem hned – děti, rodina, plenky.”
“Zavezeš mě?” její hlas byl jako led. Nedokázala potlačit zklamání – právě dnes mu chtěla říct tu nejdůležitější zprávu svého života.
“Bez nás se neobejdou? Nechci vidět tu pitomou vřavu, ňuňání a brekot. Můžeš jít později. Třeba tě to přejde.”
Bez dalšího slova odešla Jana do ložnice. Za čtvrt hodiny vyšla v elegantním, střízlivém outfitu. Taxík už čekal – a díky bohu, nebude muset poslouchat Petrovu mrzutost.
A přitom byla tak blízko štěstí… Ještě dnes ráno uviděla na testu ty dvě čárky. Chtěla mu tu zprávu dát večer, jako dárek. Ale teď… teď už nevěděla, jestli má právo to vědět.
Jana vždycky toužila po stabilitě. Začala pracovat už při studiu, dostala diplom s vyznamenáním, a teď měla skvělou práci, slušný příjem, vlastní byt – dar od rodičů. Všechno dělala správně. A byla připravená na dítě. Jenže muž, kterého považovala za otce svých budoucích dětí, byl jen dobrý herec.
Petr jí připadal dospělý, spolehlivý, vážný. Jeho věk, slova, názory – všechno vzbuzovalo důvěru. Až dnes poprvé sundal masku.
“Už jsem si to rozhodla,” zašeptala do prázdna auta. Taxikář, tichý starší muž, otočil hlavu, prohlédl si ji a nakonec nečekaně řekl: “Gratuluji.”
Jana se zarazila. Poděkovala a rychle zamířila k vchodu. Tam stála zářící Lenka s malým balíčkem v náručí. Otec už držel miminko. Vzduch byl prosycen láskou.
“Gratuluju, drahá!” objala Jana kamarádku. “Jak se jmenuje?”
“Jan, po tátovi. Chci, abys mu byla kmotrou.”
“Ráda,” usmála se Jana, ale srdce jí svíralo. Všechno, co chtěla, bylo právě tady, před ní, ale ne s ní.
“Něco se stalo?” špitla Lenka, když se trochu vzdálily.
“Petr celou dobu lhal. Nechce děti. A přitom říkal, že ano. A nejhorší je… že jsem těhotná. Dnes jsem to zjistila. A teď… teď si musím vybrat.”
“Jano, mužů je dost. Ale šance stát se mámou? To ne. Moje sestra například nemůže mít děti. Plakala štěstím i bolestí, když zjistila, že čekám. Neměla by ses vzdávat svého snu.”
“Přesně tak uvažuju. Pokud nezmění názor, odejdu. Moji rodiče budou šťastní, že se stanou babičkou a dědečkem.”
Petr svůj názor nezměnil. Tvrdil, že děti jsou jen zátěž, zbytečné plýtvání silami, časem a penězi. Jana se nehádala. Uvnitř už měla jasno.
O tři roky později.
“Ach, Petře!” bývalá sousedka do něj málem vrazila na letišti. “S narozením syna!”
“To asi ne, děti nemám,” odsekl chladně.
“Jak to? Viděla jsem Janu – s kočárkem. Miminku jsou asi čtyři měsíce. Počítat umím, víš?”
Petr zbledl. Nevěděl. Nebo vědět nechtěl. A teď… teď už bylo pozdě.
“Kde je? Kde jsi ji viděla?”
“To ti nepovím. Náhodná návštěva. A ty jsi, jak se zdá, z těch… co svého dítěte litujou.”
Petr zůstal stát. Teprve teď začal chápat, co ztratil. Ale o tři roky později, když Janu konečně našel, bylo pozdě. Chlapeček říkal tátovi jinému muži. Petr nemohl soupeřit. Ani láskou, ani skutky, ani srdcem.
Konec byl předem jasný. Jana udělala správnou volbu.