Životní začátek na podzim života

Dobré zprávy

Na sklonku léta: nový život

V malém městečku ukrytém mezi zelení Beskyd žila Alžběta, jejíž život byl po dlouhá léta spjat s místní tiskárnou. Znala každý kout své práce a milovala ji celým srdcem, ale k padesátinám jí únava dopadla na ramena jako těžký balvan.

S manželem, Václavem, vychovali dvě dcery. Obě si již založily vlastní rodiny a odstěhovaly se do velkých měst, zanechávajíce Alžbětu toužící po jejich hlasitém smíchu a vzácných návštěvách s vnoučaty. Volala jim skoro každý večer, hltala každou novinku, ale v posledních letech její vlastní vyprávění houstla temnotou. Únava svírala její srdce a radost jí unikala jako písek mezi prsty.

Václav odešel do důchodu dřív než Alžběta — byl o deset let starší. Bylo to jeho druhé manželství a zpočátku žili v souladu. V posledních letech se však častěji uchyloval k lahvi, což Alžbětu rozčilovalo. V takové chvíli byl jako cizinec: nedokázala s ním mluvit, ani se na něj podívat bez bolesti. Václav se naopak rozčiloval a odmítal její výzvy ke zdravějšímu životu.

Jediným světlem v jejích dnech byly sousedky — Jarmila a Božena. Obě, o několik let starší, si již pět let užívaly důchodu. Jarmila ovdověla, Božena se dávno rozvedla a jejich děti žily svůj život v dalekých městech. Přesto tihle dvě, navzdory věku, hořely vášní pro cestování.

“Jak to děláte, že tolik cestujete?” divila se Alžběta, hledíc na jejich rozzářené tváře.

“Žijeme skromně, Alžbětko,” odpověděla Jarmila. “Vždycky jsme tak žily. Jezdíme vlakem, nehýříme. Pronajímáme si levné pokoje, cestujeme na jaře nebo na podzim, když jsou ceny nižší. Ve dvou je to levnější. Vaříme si samy — salát, opečeme rybu, a jsme syté.”

“Přesně tak,” přisvědčila Božena. “Na svátky a narozeniny vědí děti i přátelé, co nám dát. Ne dorty ani květiny, ale peníze na cesty! Vše pečlivě plánujeme — trasy, výlety, výdaje.”

“To musí být nádhera,” povzdechla si Alžběta, ale v jejím hlasu se chvěla touha. “Já nevyjedu nikam. Václav jako mrak sedí na gauči a čeká, až přijdu z práce. Musím ho nakrmit, poslouchat jeho nářky, a přitom jsem po směně sotva na nohou.”

“Vezmi si dovolenou, domluv ho,” navrhly přítelkyně. “Pojedeme s námi do Krkonoš! Hory, čistý vzduch. A třeba by jel s tebou?”

“To snad ne,” mávla rukou Alžběta. “Václav nikam nepojede. Kamarády nemá, chuť se hýbat taky ne. Jak šel do důchodu, tak se usadil na gauči. Jí, spí, kouká na televizi.”

“Zeptej se,” naléhaly sousedky. “Nerozhoduj za něj.”

Ale Alžbětě nebylo souzeno tuto otázku položit. Její svět se zhroutil, když její matku postihl infarkt. Všechny její myšlenky patřily jen jí. Rodiče žili ve stejném městečku, a otec, i když mu bylo přes osmdesát, stál matce po boku. Alžběta však každý den spěchala do nemocnice, radovala se z každého zlepšení.

Václav místo podpory zuřil. Vadilo mu, že manželka se vrací pozdě, a když Alžběta oznámila, že po propuštění zůstane u matky, vybuchl:

“Tam je otec, ať se stará on! Proč musíš ty?”

“A ty bys vstal z gauče, kdybych já onemocněla?” neudržela se Alžběta. “Dokázal bys se o mě postarat?”

Václav mlčel, a to mlčení bolelo víc než slova.

Měsíc žila Alžběta u rodičů, domů se vracela jen o víkendech. Věděl, že to zkontroluje, Václav se snažil nepít. Alžběta při návratech uklízela a vařila na několik dní dopředu.

“Jež a ohřej, nedrž hladovku,” prosila, ale Václav jen mávl rukou, rozzlobený, že ho manželka “opustila” kvůli rodičům.

Matce se ulevilo, začala znovu chodit a dojíždět k lékaři. Alžběta se vrátila domů, ale radost netrvala dlouho. Za tři měsíce matka podlehla dalšímu infarktu.

“Tak aspoň ti tvá matka ulehčila život,” řekl chladně Václav. “Teď budeme žít normálně.”

Tato slova ji zasáhla jako nůž. Alžběta se rozplakala.

“Normálně?” její hlas se třásl. “Celý život jsem dřela pro rodinu! Vychovala jsem dcery, pracovala na dvou místech, šila do noci, abych je uživila. A teď se těším na důchod, abych konečně žila trochu pro sebe, cestovala jako moje přítelkyně!”

“Pořád jen na sebe myslíš!” vybuchl Václav. “Já jsem taky pracoval, taky jsem byl unavený. Myslel jsem, že v důchodu budeme jezdit do lázní, léčit se. Mám problémy s tlakem, bolí mě hlava! A ty mě opouštíš kvůli starcům.”

“Zkusil ses třeba přestat pít?” odsekla Alžběta. “Zavolej si taxi, jeď k doktorovi, do lázní — kdo ti brání? Celý život jsem tě vodila za ruku, ale doma jsi nepomohl ani s talířem. A já nejsem ze železa! Otec je na pokraji sil, viděl jsi, jak mu bylo na pohřbu špatně. Matka mě prosila, abych se o něj postarala…”

“A co, zase k němu půjdeš?” rozběsnil se Václav. “Já taky nejsem mladý. Nemůžeme najít někoho na hlídání? Mám vůbec manželku?”

Alžběta neodpověděla a odešla do kuchyně. Za půl hodiny Václav přišel a položil jí ruce na ramena.

“Promiň, byl jsem prudký. Chci, abychom byli spolu,” tiše řekl.

“Rodiče mám taky ráda,” odpověděla Alžběta. “Tobě se poštěstilo, že tví odešli rychle a sestra se o ně postarala. Nezapomínej na to.”

Za měsíc Alžbětina otce skolila mrtvice. Nezvedl se — žalem po ztrátě ženy byl zlomený. Alžběta ho vzala k sobě, uvolnila mu vlastní ložnici. DvaDva roky o něj pečovala, nevzdávajíc práci, aby do důchodu dorazila s důstojností, zatímco Václav, k jejímu údivu, začal pomáhat — krmil otce, podával mu léky, když byla v práci.

Rate article
Add a comment