— Ahoj, Lucie, nazdar! U mámy jsi? — zavolala na ni sousedka z balkónu.
— Dobrý den, paní Veselá. Ano, jdu za mámou.
— Měla bys s ní promluvit, — povzdechla si žena. — Chudák už po tom rozvodu úplně ztratila hlavu.
— Jak to myslíte? — Lucie ztuhla.
— Mám nespavost, často vstávám brzy. Jednou koukám z okna – byla tak pátá ráno, a k domu přijíždí taxi. A z něj vyleze tvoje máma. A vypadala… no, řekněme, trochu jinak než obvykle. A navíc, zdálo se mi, že měla něco vypito. Už se o tom šuškají všichni sousedi. V jejím věku! A k čemu jí bylo vyhánět tvého otce? Chybil, ale kdo je bez viny? Tolik let spolu – a ve svém věku se rozvádět, to je přece hloupost.
— Děkuju, paní Veselá, — řekla Lucie a polkla. — Promluvím si s ní.
Rychle došla domu. Její matka opravdu před půl rokem vyhodila otce, když ho přistihla s jinou. Lucie ji prosila, ať nespěchá – víš, všechno se může stát. Ale máma byla neoblomná. A co bylo nejpodivnější – nepropadla depresi, jak by člověk čekal, ale naopak začala žít naplno. Nový šatník, tancování, bary, kamarádky – všechno, co dřív vůbec nebyl její styl.
Lucie to těžko chápala. Sama se měla brzy vdát, plánovali děti. A její máma – v baru do rána? Jaká z ní bude babička? Jak ji představí tchýni, když jedna plete deky a druhá řádí po nocích v klubech?
Když vešla dovnitř, máma ji přivítala s konvičkou čaje a úsměvem od ucha k uchu. Místo ošoupaných tepláků měla na sobě elegantní béžový kostým. Manikúra, pedikúra, nalepené řasy – matka si očividně užívala život.
— Tak co, jak je Tomáš? — zeptala se, stavějíc na stůl hrnky.
— Všechno dobrý, — Lucie se snažila držet emoce na uzdě. — A tobě?
— Skvěle! Včera jsme s holkama řádily v baru až do rána. Nejprv tanec, pak karaoke. To byla jízda!
— Paní Veselá mi už všechno pověděla, — zamračila se Lucie. — Že jsi přišla domů v pět ráno a byla jsi, zdá se, opilá.
Máma se rozesmála.
— No a co čekáš? V baru se snad pije čaj?
Lucie to už nevydržela.
— Mami, nemyslíš, že to přeháníš?
— V čem?
— No, řekněme, už ti není dvacet. Jaký tancování, jaký kluby? Ty přece… máš být příkladem. Budeš přece babička!
— Jsem žena, která je konečně svobodná. A nehodlám žít podle scénáře, který mi napsali druzí.
— Ale s tátou jsi žila tolik let! To se dá takhle všechno smazat?
Máma na chvíli ztichla, pak klidně, ale pevně odpověděla:
— Tvůj otec mě zradil. To nebyla chyba, ale rozhodnutí. A já už nechci být jenom služka. Chci žít. Pro sebe. Tolik let jsem žila pro rodinu. A teď mi nikdo nebude diktovat.
— Ale tobě je skoro padesát!
— No a? Nemusím stárnout podle tabulek.
Lucie pochopila, že to přehnala.
— Promiň, nechtěla jsem tě urazit. Jen se bojím.
— Pokud se za mě stydíš, nevoď mě na svatbu. Ale věz – nebudu si schovávat šediny pod šátek a oblékat pytlovité šaty. Budu tancovat, a možná i flirtovat. Je mi dobře.
— Ne, mami, chci, aby jsi tam byla. Jen…
— Jen tetička Veselá by nesouhlasila? Ať si nesouhlasí. Já konečně žiju.
Když se Lucie vrátila domů, všechno řekla Tomášovi.
— Nevím, jak se k tomu mám stavět.
Tomáš se jen zasmál:
— Podle mě je tvoje máma super. Neupadla do deprese, ale vybrala si život. Není přece zločin být šťastná.
O víkendu Lucie mámu zavolala.
— Mami, co kdybychom šly do lázní a pak do baru na živou hudbu?
— A nebudeš se za mě stydět?
— Řeknu, že jsi moje starší sestra, — zasmála se Lucie.
— Tak to je dohoda. Ale pozor, domů brzo nepůjdem.
Ten den byl zlomový. Lucie poprvé pochopila, jakou vnitřní sílu její máma má. A že by se od ní možná mohla učit – být sama sebou. A nežít “jak se má”, ale jak chce.