PŘIŠEL… PROTOŽE MILUJE

Dobré zprávy

PŘIŠEL… PROTOŽE MILUJE

Petr se přestěhoval do vesnice Podhoří z vedlejšího okresu. Nejdřív bydlel ve starém domku, který zdědil po vzdálené příbuzné – dočasně, než si postaví vlastní. A pak jednoho večera, když právě dodělával poslední prkna na verandě, ji uviděl – štíhlou, upravenou ženu, která vypadala, jako by sem zabloudila z města. Lída. Tak se jmenovala jeho sousedka.

„To je krása… A jak drží tělo,“ pomyslel si. „Opravdová žena.“

O pár dní později ji potkal u vesnického obchodu. Nenapadlo ho nic lepšího než:

„Ty jsi Lída, ptal jsem se sousedů. Já jsem Petr. Tak co, seznámíme se?“

Trochu se zarazila, ale uvnitř zářila – vždyť takový muž si všiml právě jí! Petr nedal pokoj a začali se vídat. A za rok jí podal krabičku s prstýnkem…

…Uteklo hodně let. Dnes je Lídě osmapadesát, Petroví o tři roky méně. Žijí spolu v útulném domě s novou verandou. Syn – dospělý, už dávno odešel do jiného kraje, má svou rodinu. Mají vnouče – pětiletou Natálku, jedinou a zbožňovanou.

Toho dne Lída čekala, až se Petr vrátí z práce. Byl na polích – jarní setba se chýlila ke konci. Uvařila bramboračku, prostřela stůl a zadívala se z okna:

„Nějak se dnes můj Petr zdržel… Slíbil, že dnes už to dodělají.“

Seděla u okna a nořila se do vzpomínek. Dětství neměla lehké. Narodila se do početné rodiny – šest dětí, ona byla nejstarší. Domek malý, v něm rodiče, babička z otcovy strany a hlučná horda dětí. Rodiče od rána do večera v práci, Lída s babičkou obstarávaly domácnost.

Když o tom vyprávěla vnučce, ta nechápala:

„Babi, a s čím jsi si hrála, když jsi neměla hračky?“

„S čím se dalo, Natálko… kamínky, klacíky, hadříky…“

Víc jí neřekla – bylo na ni ještě brzy, aby to všechno pochopila.

Lídin otec byl truhlář – měl zlaté ruce, lidé si ho často najímali. Výdělek nebyl špatný, ale večer musela na stole stát láhev. Vracel se veselý, matka nadávala, ale děti nebil, naopak – byl laskavý.

Vánoční stromeček u nich doma nestával. První ozdobený stromek, který Lída viděla, byl ve škole. Tam to bylo opravdu kouzelné a plné radosti.

Když otec zemřel, bylo Lídě devět. O dva měsíce později odešla i babička. Máma zůstala sama se šesti dětmi. Sousedé pomohli s pohřbem, ale žít se stalo nesmírně těžké.

„Mami, co teď budeme dělat?“ šeptala Lída.

„Nevím, holčičko… Ale nějak budeme. Kam bychom šli?“

Dětství skončilo. Lída se stala chůvou pro mladší sourozence, vařila, uklízela, starala kV tom okamžiku, když Petr jemně pohladil její pošramocenou ruku, Lída pochopila, že šťastné konce existují – jen občas vypadají trochu jinak, než si člověk představoval.

Rate article
Add a comment