Byt bez rodiny

Dobré zprávy

Byt Jany — a žádní příbuzní

Jana umývala nádobí, když zazvonil zvonek. Na prahu stála svého druhu jako blesk z čistého nebe její tchyně.

— Ahoj, Janičko, — řekla s nucenou něžností Ludmila Václavovna. — Rozhodla jsem se vás navštívit. Jen tak na návštěvu!

Jana ji pozvala do kuchyně, postavila vodučku na čaj a zavolala na manžela:

— Petře, přišla tvá maminka!

Za pár minut seděla celá rodina u stolu. Tchyně pomalu míchala cukr v čaji a pokukovala po snachovi s výrazem, v němž Jana už dávno rozpoznala počínající manipulaci.

— Petříčku, víš, — začala Ludmila Václavovna, — Honza požádal Terezu, aby se k němu nastěhovala. A to ještě před svatbou!

— To se mu povedlo, — pousmál se Petr. — Naše Terka mu to nandá. Klidné soužití mít rozhodně nebudou!

— Mýlíš se! — s hrdostí odvětila tchyně. — Terezka je jiná. Je skromná, chytrá, ne jako některé…

Jana ten pohled zachytila. Kámen, jako vždy, mířil na ni. A znovu předstírala, že to nevidí.

— A víš, co Honza ještě udělal? — slavnostně zvedla tchyně prst. — Daruje ji byt! Představ si to! Ke svatbě! To je pořádný muž!

Petr se ušklíbl.

— Uvidíme, co jí vlastně daruje. Dokud neuvidím papíry, neuvěřím.

— A to je, vidíš, pravý výběr! — nepolevovala Ludmila. — A ty, Petříčku, máš sice ženu s bytem, ale ani nejsi v katastru.

Jana odešla z místnosti. Srdce se jí sevřelo. Znovu ta stará písnička — o „přepsání poloviny“, „kde je spravedlnost“, „rodina je společná“. Byli sice manželé už rok, ale celou tu dobu se Ludmila Václavovna snažila vymámit alespoň kousek zeťova majetku.

Petr také začal tlačit: prý se mu smějí, že je muž bez bytu. Auto koupil, rekonstrukci zaplatil, nábytek pořídil — a všechno cizí.

— Nikdo tě neoklamal, Petře, — odpovídala Jana. — Vzal sis mě, ne můj byt. Nebo snad ne?

Zmlkl. Až do další návštěvy matky.

Když k nim zavítala Petrova panovačná teta, začal vyprávět pohádky.

— Ano, byt jsme koupili. Většinou z mých peněz, — prohlásil s jistotou.

Jana se málem zadusila čajem. Lži tekly proudem. Mlčela. Ne pro něj — pro sebe.

Pak přišel kamarád Luboš. Petr opět nafoukl hruď:

— Vítám tě u nás doma! Byt je přece náš a Jany!

— Paráda! — obdivně řekl kamarád. — Oženil ses, pořídil byt. A máš skvělé auto!

Jana se dívala a nevěřila vlastním očím. Kam se poděl ten laskavý, prostý chlapík, s nímž chodila?

Sebrala věci a odjela k rodičům.

— Mami, už to nedávám. Cítím se ne jako manželka, ale jako investor. Vzal si mě jen kvůli bytu…

— Rozmysli si to, zlatíčko. Ale byt — nikomu, rozumíš? Ani kousíček!

Jana se vrátila. A brzy se u nich objevila tchyně. Bez zvJana konečně pochopila, že někdy musí člověk postavit na prvním místě sám sebe, i když to znamená zůstat sám.

Rate article
Add a comment