Byt Jany — a žádní příbuzní
Jana umývala nádobí, když zazvonil zvonek. Na prahu stála svého druhu jako blesk z čistého nebe její tchyně.
— Ahoj, Janičko, — řekla s nucenou něžností Ludmila Václavovna. — Rozhodla jsem se vás navštívit. Jen tak na návštěvu!
Jana ji pozvala do kuchyně, postavila vodučku na čaj a zavolala na manžela:
— Petře, přišla tvá maminka!
Za pár minut seděla celá rodina u stolu. Tchyně pomalu míchala cukr v čaji a pokukovala po snachovi s výrazem, v němž Jana už dávno rozpoznala počínající manipulaci.
— Petříčku, víš, — začala Ludmila Václavovna, — Honza požádal Terezu, aby se k němu nastěhovala. A to ještě před svatbou!
— To se mu povedlo, — pousmál se Petr. — Naše Terka mu to nandá. Klidné soužití mít rozhodně nebudou!
— Mýlíš se! — s hrdostí odvětila tchyně. — Terezka je jiná. Je skromná, chytrá, ne jako některé…
Jana ten pohled zachytila. Kámen, jako vždy, mířil na ni. A znovu předstírala, že to nevidí.
— A víš, co Honza ještě udělal? — slavnostně zvedla tchyně prst. — Daruje ji byt! Představ si to! Ke svatbě! To je pořádný muž!
Petr se ušklíbl.
— Uvidíme, co jí vlastně daruje. Dokud neuvidím papíry, neuvěřím.
— A to je, vidíš, pravý výběr! — nepolevovala Ludmila. — A ty, Petříčku, máš sice ženu s bytem, ale ani nejsi v katastru.
Jana odešla z místnosti. Srdce se jí sevřelo. Znovu ta stará písnička — o „přepsání poloviny“, „kde je spravedlnost“, „rodina je společná“. Byli sice manželé už rok, ale celou tu dobu se Ludmila Václavovna snažila vymámit alespoň kousek zeťova majetku.
Petr také začal tlačit: prý se mu smějí, že je muž bez bytu. Auto koupil, rekonstrukci zaplatil, nábytek pořídil — a všechno cizí.
— Nikdo tě neoklamal, Petře, — odpovídala Jana. — Vzal sis mě, ne můj byt. Nebo snad ne?
Zmlkl. Až do další návštěvy matky.
Když k nim zavítala Petrova panovačná teta, začal vyprávět pohádky.
— Ano, byt jsme koupili. Většinou z mých peněz, — prohlásil s jistotou.
Jana se málem zadusila čajem. Lži tekly proudem. Mlčela. Ne pro něj — pro sebe.
Pak přišel kamarád Luboš. Petr opět nafoukl hruď:
— Vítám tě u nás doma! Byt je přece náš a Jany!
— Paráda! — obdivně řekl kamarád. — Oženil ses, pořídil byt. A máš skvělé auto!
Jana se dívala a nevěřila vlastním očím. Kam se poděl ten laskavý, prostý chlapík, s nímž chodila?
Sebrala věci a odjela k rodičům.
— Mami, už to nedávám. Cítím se ne jako manželka, ale jako investor. Vzal si mě jen kvůli bytu…
— Rozmysli si to, zlatíčko. Ale byt — nikomu, rozumíš? Ani kousíček!
Jana se vrátila. A brzy se u nich objevila tchyně. Bez zvJana konečně pochopila, že někdy musí člověk postavit na prvním místě sám sebe, i když to znamená zůstat sám.