Dům, ve kterém zůstala láska
Jirka se přestěhoval do sousední vesnice a hned věděl, že si postaví vlastní dům. Starý domek po sestřenici mu posloužil jako dočasné útočiště. Makal jako o život: dostavěl verandu, opravil střechu… A pak ji jednou uviděl – po prašné cestě od autobusové zastávky šla štíhlá žena s taškou v ruce. Dana. Taková městská, upravená, s rovnými zády.
“Takovou bych chtěl za ženu,” problesklo mu hlavou.
O pár dní později ji potkal u samoobsluhy. Prostě k ní přistoupil a řekl:
“Já jsem Jirka. Vím, že jsi Dana. Co kdybychom se poznali?”
Dana se zarazila. Takový chlap, mladý, silný, a zajímá se o ni, ženu, která už toho v životě hodně zažila. Ale Jirka byl vytrvalý, laskavý. A tak začali chodit. A za rok se stalo něco, co Dana nečekala – požádal ji o ruku. Dal jí prstýnek. Opravdový, zlatý, s kamínkem.
Dana nemohla uvěřit svému štěstí. Bylo jí už osmapadesát, zatímco Jirka byl o tři roky mladší. Žili spolu sami, syn se dávno odstěhoval do jiného kraje – tam vystudoval, oženil se a zůstal. Vnučce bylo pět, jezdili zřídka, ale Dana čekala na každý telefonát, na každou fotku.
Ten večer seděla u okna. V polívce chladly lžíce a v srdci ji svírala úzkost. Jirka ráno odešel na pole – byla setba. Říkal, že dnes to určitě dodělají. A pořád nikde.
Vzpomněla si na své dětství. Nejstarší ze šesti, v malém domě s otcem, matkou a starou babičkou. Všechno hospodářství na jejích bedrech, peněz sotva na živobytí. Hračky nebyly. Ani stromeček na Vánoce – poprvé ho viděla až ve škole. Tam také poprvé pocítila radost – třpytivé ozdoby, koledy, dětský smích…
A pak jako blesk z čistého nebe: zemřel otec. O dva měsíce později babička. Matka zůstala sama se šesti dětmi. Tenkrát chodila Dana do třetí třídy. Její dětství skončilo. Stala se náhradou za babičku: vařila, uklízela, hlídala nejmladší. Ruka jí zůstala poškozená po pádu ze stodoly – prsty už nikdy pořádně neposlouchaly, ale nevzdala se.
Po osmé třídě šla na učiliště. Tam se poprvé v životě cítila šťastná: kamarádky, pochvaly učitelů, učení. Stala se švadlenou, všechno zvládala téměř jednou rukou. Dokonce jí zařídili zájezd do zahraničí – deset nejlepších studentů a ona mezi nimi.
Ale matka nepodpořila její sen o manželství – s Honzou, hodným klukem z učiliště. Řekla jí: “Nač ti to, samota je tvůj osud.” A ty slova v ní něco zlomily…
Po uzavření podniku se musela vrátit na vesnici. A tam potkala Jirka.
A teď byli spolu. Už dlouhé roky. Postavili dům. Vychovali syna. A teď jen čekala, až se vrátí.
A najednou ho viděla – přicházel! Jirka, unavený, ale smějící se:
“Daničko, hotovo! Setba je za námi. Zítra si konečně odpočineme…”
A v těch slovech bylo tolik tepla, že všechny staré bolesti, zrady a ztráty zmizely. Věděla, že její život konečně patřil jí. A v něm byla láska.