Ve snech, kde se vše vrací na svá místa: Alena si vybírá sebe
„Mámo, dneska se zdržím, je Leniččiny narozeniny. Jdeme s kamarády do kina,“ zašeptal Jakub a letmo políbil Alenu na tvář, než zmizel v koupelně. Za dveřmi se ozval jeho bezstarostný smích – něco si pobrukoval pod tekoucí vodou.
Alena stála u okna a poslouchala, jak život znovu šumí kolem. Jakub byl šťastný. Lehký. Svobodný. Takový, jako ona nikdy nebyla.
Kdysi, v osmnácti, také věřila v prosté štěstí. Petr se zdál být mužem snů – odvážný, krásný, sebejistý. Zamilovali se, vzali se, začali nový život. A za pár let Alena pochopila – její život se scvrkl na každodenní rutinu, ticho a samotu.
Petr čím dál častěji zůstával „v práci“, vracel se zachmuřený, vzdálený. A pak tu byla ta sklenička s dětskou výživou v jeho tašce. A plenky. Vryly se jí do paměti jako nevyvratitelný důkaz.
„To… není to, co si myslíš,“ zamumlal tenkrát.
„A co je to tedy, Petře? Co?!“ křičela, svírající sklenici jako poslední nitku reality.
Poté se všechno zhroutilo. Bylo to těžké, ale přežila. Vychovala Jakuba sama. Bez podpory. Jen tchyně zůstala po jejím boku – pomáhala, neodešla.
Jakub vyrostl v chytrého, laskavého muže. Byla na něj pyšná. Ale občas… Občas se vracel ten pocit prázdnoty. Jako teď.
Sklouzla do křesla, vzala do ruky telefon – a uviděla oznámení: „Marek ti poslal žádost o přátelství.“ Marek… Její školní sympatie. Ten, který na ni kdysi čekal u branky s kopretinami. Ani nevěděla, že si ještě pamatuje jeho úsměv. Ale srdce se nečekaně sevřelo.
„Jani, neuvěříš,“ zavolala kamarádce. „Marek, ten Marek z 10.A, mě našel na Facebooku!“
„Vážně?! Ten, co po tobě toužil? Petr tenkrát skřípal zuby, kdykoliv ho viděl. Přijmi to! Prý teď něco dělá, a slyšela jsem, že se nedávno rozvedl.“
Přijala. A všechno se rozjelo. Zprávy. Vtipy. Společné vzpomínky. Sladký flirt, od kterého ji hořely tváře. Marek byl pozorný, zdvořilý, upřímný. Cítila se jako by znovu ožila.
„Jakube, chci tě s někým seznámit,“ řekla jednoho dne synovi.
„S Markem?“ usmál se. „Mámo, já to vidím. A mám z tebe radost.“
Zářila. Poprvé po dlouhé době. Ale netrvalo to dlouho. Marek začal psát méně. Pak stroze. A pak přišla zpráva, která jí zúžila hrdlo:
„Aleno, promiň. Mám jinou. Tehdy sis vybrala Petra – bolelo to. Teď víš, jaké to je.“
Dívala se na obrazovku, ochromená. Muž přes padesát… a taková pomstychtivost? Všechno to byla jen hra? Odplata za dávnou křivdu?
„No to je parchant,“ povzdechla si Jana, když všechno slyšela. „Napiš mu! Ale s grácií.“
Společně vymyslely zprávu – ironickou, sebevědomou, jedovatě sladkou:
„Milý Marku! Moc ti děkuji! Nepamatuju, kdy jsem se naposledy tak smála, flirtovala, cítila se jako žena. Vrátils mi mládí. Jako bych shodila dvacet let. Doufám, že tvoje vyvolená ocení tvoje herecké nadání. Hodně štěstí. Platonicky, Alena.“
Odpověď přišla okamžitě – proud urážek, výčitek a stížností. Ale Alena se už smála. PopA když otevřela dveře svého bytu, uvědomila si, že už nikdy nebude čekat, až ji někdo jiný udělá šťastnou.