Byt snů — bez příbuzných

Dobré zprávy

Byt Jany — a žádná rodina

Jana myla nádobí, když zazvonil zvonek u dveří. Na prahu, jako blesk z čistého nebe, stála její tchyně.

„Ahoj, Janičko,“ řekla s líbivou něžností Alžběta Václavovna. „Rozhodla jsem se vás navštívit. Takové překvapení, že?“

Jana ji pozvala do kuchyně, postavila vodu na čaj a zavolala na manžela:

„Petře, přišla tvá matka!“

Za pár minut seděli všichni u stolu. Tchyně pomalu míchala cukr v čaji a pokukovala po snaše s tím zvláštním pohledem, za kterým Jana už dávno rozpoznala chystanou manipulaci.

„Víš, Petříčku,“ začala Alžběta Václavovna, „Tomáš požádal Marušku, aby se k němu nastěhovala. Ještě před svatbou!“

„Tak to se mu povedlo,“ ušklíbl se Petr. „Naše Maruška mu to osladí. Klidný život ho rozhodně nečeká!“

„To se mýlíš!“ hrdě odsekla tchyně. „Maruška je jiná. Skromná, chytrá, ne jako některé…“

Jana ten pohled zachytila. Kámen, jako vždy, mířil na ni. A znovu předstírala, že si ničeho nevšimla.

„A víš, co Tomáš ještě udělal?“ vyhlásila slavnostně tchyně. „Daruje jí byt! Představ si to! Ke svatbě! To je teprve muž!“

Petr se zašklebil.

„Uvidíme, co jí daruje. Dokud neuvidím papíry, neuvěřím.“

„Takové je správné rozhodnutí!“ nedala si pokoj Alžběta. „A ty, mimochodem, máš ženu s bytem, a nejsi ani spoluvlastníkem.“

Jana odešla z místnosti. Srdce se jí svíralo. Zase ta samá písnička — o „přepisu půlky“, „kde je spravedlnost“, „rodina je rodina“. Byli manželé už rok, a celou tu dobu se Alžběta Václavovna snažila urvat kousek zeťova bytu.

Petr začal také tlačit: prý se mu smějí, chlap bez vlastního bytu. Koupil auto, udělal rekonstrukci, koupil nábytek — a všechno cizí.

„Nikdo tě neoklamal, Petře,“ odpověděla Jana. „Neženil ses s bytem, ale se mnou. Nebo snad ne?“

Zmlkl. Do další návštěvy matky.

Když k nim dorazila Petrova panovačná teta, začal si vymýšlet.

„Ano, byt jsme koupili. Většinou z mých peněz,“ prohlásil sebejistě.

Jana se málem zakuckala čajem. Lži tekly proudem. Mlčela. Ne kvůli němu — kvůli sobě.

Pak přišel kamarád Honza. Petr znovu nafoukl ocas:

„Dělej, vstupuj, jako bys byl doma. Byt je přece náš, s Janou!“

„To je paráda!“ obdivně řekl kamarád. „Oženil ses, koupil byt. A auto máš skvělé!“

Jana se dívala a nevěřila vlastním očím. Kam se poděl ten hodný, přímý chlapík, se kterým chodila?

Sebrala věci a odjela k rodičům.

„Mami, už to nevydržím. Necítím se jako manželka, ale jako investice. Vzal si mě jen kvůli bytu…“

„Rozmysli si to, dcero. Ale byt — nikomu, slyšíš? Ani kousíček!“

Jana se vrátila. A brzy na ně vyskočila tchyně. Bez ohlášení, rozčepýřená, se slzami v očích.

„Petře, pohroma! Tomáš Marušku opustil. Svatba nebudJana zatnula zuby a řekla: „Tentokrát už nepovolím.“

Rate article
Add a comment