Prsten, který změnil osud…
Pavel přivezl svou snoubenku Janu k matce do vesnice nedaleko Brna. „To je ale dům!“ vydechla Jana, když spatřila dvoupatrový zámeček s vyřezávanými okenicemi. „Běžná věc,“ skromně se usmál Pavel. „Máma ho miluje.“ Uvítala je žila s laskavým úsměvem. „To je moje maminka, Marie Jana. Mami, to je Jana.“ „Pojďte dál, napekla jsem koláče, po cestě se najíte,“ pozvala Marie Jana. U stolu Jana vzala voňavý zelný koláč a zakousla se. Vtom její zuby narazily na něco tvrdého. „Co to je?!“ vykřikla a vytáhla z koláče lesklý předmět, který jí vyrazil dech.
„Co tady děláš?“ Jana se vrátila z práce a v bytě narazila na bývalého manžela Tomáše. Seděl v kuchyni, poklidně popíjel čaj, jako by se nic nestalo. „Dáš si čaj? Je ještě teplý,“ nabídl, aniž by na ni pohlédl. „Ptám se, co tady děláš?“ opakovala, dusíc vztek. „Piju čaj,“ klidně odpověděl Tomáš. „Proč jsi přišel? A kde máš klíč? Vždyť jsi tvrdil, že jsi ho ztratil!“ Jana sevřela pěsti. „Našel jsem ho,“ pokrčil rameny. „Jani, chci se vrátit. Můžeš mě vzít zpátky?“
„Prošel sis světem a teď zpátky?“ ušklíbla se. „Vážně?“ „Promiň,“ tiše řekl Tomáš. „Uvědomil jsem si, že s tebou mi je lépe. Prosím.“ „Ne, děkuji,“ odsekla Jana. „Dopil sis čaj? Tak na shledanou.“ „Proč hned takhle? Nemám kam jít. Při rozvodu ti přece připadl byt,“ začal. „Máš rodiče,“ připomněla mu. „A za byt jsem ti vše vyplatila. Teď je jen můj.“ Jejich rozvod byl drsný. Byt koupený na hypotéku se stal jablkem sváru. Tomáš chtěl všechno, s odůvodněním, že jeho nová žena čekala dítě, zatímco oni s Janou děti neměli. Jenže její rodiče dali většinu peněz, a u soudu Tomáš nakonec souhlasil s odstupným. Jana si vzala půjčku, dluh splatila, a byt teď patřil jen jí.
„Proč bys potřebovala tak velký byt jen pro sebe?“ zeptal se Tomáš s chytráckým úsměvem. „Proč jen pro sebe?“ podivila se Jana. „Máma říkala, že žiješ sama. Co kdybychom to zkusili znova?“ usmál se, ale v očích měl výpočet, ne upřímnost. „Ani nápad,“ utnula to. „Dopij čaj a vypadni.“ „Proč tak drsně? Dobře, jdu. Ale ještě se uvidíme.“ Jana si uvědomila, že mu zapomněla vzít klíč. Nebo si nechal kopii. „Musím vyměnit zámek,“ rozhodla se, zatímco jí srdce svírala vzpomínka na jeho zradu. Láska dávno vyhasla, zbyla jen hořkost.
Druhý večer se u ní objevila bývalá tchyně, Ludmila, která dříve do jejich života nezasahovala. „Jani, ahoj. Pořád stejná krasavice,“ začala. „A můj Tomáš je hlupák. Říkala jsem mu: nenech si utéct takovou ženu.“ „To je minulost,“ chladně odpověděla Jana. „Co chcete?“ „Už se nedáte dohromady? Bylo vám spolu přece dobře.“ „Ne. Mám svůj život, on svůj. Nic mu nedlužím.“ „Aspoň ho nech pár dní bydlet. Třeba se to podaří.“ „Nepodaří.“
„Potřebuje pomoc,“ pokračovala Ludmila. „Je v dluzích až po uši, a ta jeho… obrala ho a opustila. Dítě nakonec nebylo jeho. A tak se vrátil.“ „To je mi líto,“ odfrkla si Jana. „Mám snad platit za jeho chyby? Ať si to vyřeší sám.“ „Nemá kde bydlet.“ „A vy?“ „Já mám jen malý důchod, nestačilo by to.“ „Já ho živit nebudu. A do bytu ho nepustím. Nashledanou.“ „Zamysli se, vždyť je to dobrý člověk, už to pochopil.“ „Zamyslím se,“ zabručela Jana, vědouc, že na to myslet nebude. Bylo konec.
Ráno přišel zámečník vyměnit zámek. Zatímco se s dveřmi piplal, objevil se znovu Tomáš. „Kdo jsi?“ opáčil drze. „A ty?“ odsekl zámečník. „Pavle, pojď sem!“ zavolala Jana z pokoje. Zámečník vešPavel usmál se a přikývl, zatímco Jana cítila, jak konečně našla štěstí, které si zasloužila.