Sestra mě zklamala v nejtěžší chvíli – už spolu nemluvíme

Dobré zprávy

„Ahoj, Aničko!“ nadšeně zavolala Julie, když vytočila číslo. „Chtěly bychom o víkendu k vám přijet! Můžeme?“

„Ahoj…“ odpověď zněla chladně. „Ne, nemůžete.“

„Jak to myslíš?“ zarazila se Julie.

„Doslova,“ odsekla Anna.

„Něco se děje? Nerozumím…“

„To se ještě ptáš? Po tom, cos provedla, tě nechci znát!“ vyjela na ni Anna.

„Co jsem provedla? O čem to mluvíš?“

Sestry Novákovy vyrostly v malé vesnici na jižní Moravě. Starší Anna zůstala doma – vystudovala ekonomku, stala se účetní. Provdala se za místního podnikatele Martina, spolu postavili dům, měli syna Jakuba a vedli společně rodinnou firmu.

Mladší Julie vždycky snila o velkoměstě. Odjela studovat do Brna, zůstala tam, našla si práci v obchodním řetězci. S manželem Tomášem, který pracoval ve fabrice, bydleli v podnájmu. Dva roky po svatbě se jim narodila dcera Terezka.

Přes vzdálenost si sestry udržovaly kontakt. Když bylo Terezce rok, Julie začala jezdit k Anně častěji. Čerstvý vzduch, dítěti to prospívá, a pomoc od sestry se taky hodí. Někdy přijela na víkend, jindy i na měsíc.

Anna je vždycky vítala s otevřenou náručí. V domě bylo místa dost a Terezka byla tichá, hodná holčička. Časem Julie začala dceru nechávat u sestry i bez sebe – nejdřív na pár dní, pak na týden, v létě klidně na celý měsíc. Vymluvila to tím, že si s manželem chtějí odpočinout. Anna nevztekala. Pracovala z domu, a i když to nebylo vždy pohodlné, pomáhala.

Julie sama ale návštěvy moc neoplácela. V jejich maličkém bytě nebylo pro Annu a její rodinu místo, takže když přijeli do Brna, museli si pronajímat bydlení. A Julie na ně často ani neměla čas – buď měla něco v salonu, nebo byla zaneprázdněná. Občas zašli jen na kafe a to bylo všechno.

Ale Anna na to moc nemyslela. Hlavně, že si děti rozuměly, a sestra, i když ne ideální, byla pořád rodina.

Jakub odmaturoval a chystal se na vysokou. Rodiče mu byli ochotní zaplatit studium. Ale těsně před podáním přihlášek Anna vážně onemocněla – horečky, slabost. Martin slíbil, že syna do Brna odveze, ale pomoct s papíry nemohl, měl práci.

A tak se Anna odhodlala zavolat sestře:

„Julčo,“ zašeptala slabě. „Nemohla bys zítra pomoct Jakubovi s podáním přihlášky? Setkat se s ním, doprovodit ho na fakultu, zkontrolovat papíry… A mohl by u vás přespat? Martin by ho ráno vyzvedl…“

Na druhé straně se odmlčeli.

„Promiň, ale to prostě nepůjde,“ ozvala se Julie.

„Proč?“ Anna nevěřila vlastním uším.

„Mám objednané kadeřnictví a pak jdu s Terezkou nakupovat – za chvíli ji čeká tábor, potřebujeme spoustu věcí.“

„Julko, nikdy tě o nic neprosím. Je to jen jeden den…“

„Vážně nemůžu,“ utnula to Julie.

„A aspoň přespat? Klidně na zemi!“

„Anno, vždyť je to skoro dospělý kluk. Kam bych ho dala? K sobě do ložnice? Nebo k Terezce do pokoje? Oba jsou puberťáci, to by bylo divný. V kuchyni by se nevyspal, ta je malá, víš jak…“

Anna cítila, jak jí stoupají slzy do očí. Tolik let nikdy sestře neodmítla pomoc. Vždycky přijala, pomohla, nakrmila. A teď tohle…

„Dobře. Chápu,“ tiše řekla.

Nakonec pomohl vzdálený příbuzný – Martinův bratranec, se kterým se skoro nevídali. Rád Jakuba odvezl, pomohl s papíry, dokonce mu ukázal Brno a nechal ho u sebe přespat.

Jakub se na školu dostal. Rodiče mu zařídili bydlení. Vyrostl z něj spolehlivý kluk. Ale Anna nemohla zapomenout, že v těžké chvíli jí sestra prostě otočila záda.

Uběhl měsíc. A najednou telefonát:

„Ahoj, chtěly bychom s Terezkou na týden přijet – mám dovolenou, ona prázdniny!“

„Ne,“ klidně odpověděla Anna.

„Jak to ne?“

„Přesně tak. Už u mě nebydlíte. Chcete čerstvý vzduch? Pronajměte si chatu. Ale na moji pomoc nepočítejte.“

„To je kvůli Jakubovi?“

„Ano. Jednou jsem tě poprosila a tys mě poslala kam nemusím. Roce jste u mě relaxovaly, a když jsem já potřebovala pomoc, měla sis co dělat u kadeřníka a v obchoďáku.“

„No tak, promiň…“ pokusila se Julie vmísit.

„Už to neřeš,“ ukončila to Anna.

Víc spolu nemluvily. Terezka s Jakubem si psali – a Anna tomu nebránila. Holka za to nemohla. Ale v jejím domě už nikdy nespala.

A Julie i po letech necítila vinu. „Má přece velkej dům, jí to nic nestálo,“ myslela si. Ale do těch dveří už nikdy nevkročily.

Někdy je lepší nemít sestru, než mít takovou, na kterou se v těžké chvíli nedá spolehnout.

Rate article
Add a comment