Návrat byl pozdní: Anička už měla vše rozhodnuté.
Honza s pochmurným výrazem omotával kolem vidličky špagety. Anička ho pozorovala a snažila se nevyjevit úzkost, ale nakonec to nevydržela:
— Není to dobré, Honzo?
Jen se zamračil a mlčky pokračoval v jídle.
— Vždyť jsem vařila podle receptu…
— Je to v pořádku, — zavrčel, aniž by se na ni podíval.
— Tak co se děje? Co je špatně?
Honza prudce odhodil vidličku, hlasitě vydechl a začal přecházet po kuchyni.
— Všechno mě sere! — vyjel. — Život se změnil v bahno! Práce — domov — ty v županu — kaše — dítě. To není život, to je otročina!
Anička ztuhla. Jeho slova bolela víc než facka. Pokračoval:
— Podívej se na sebe! Byla jsi krásná, ale teď… — zarazil se, hledaje ten správný výraz. — Hospodyňka, a ještě unavená. Marek má ženu jako dynamit: i na mateřské, cvičí, přivydělává si, a i tak vypadá skvěle!
— Jím pomáhá babička, zatímco ty o víkendech dospáváš. Já prostě nemám čas, — tiše se snažila vysvětlit.
— Vždycky máš výmluvu! Ale ve skutečnosti jsi mi jen sedla na krk a degraduješ. Potřebuji prostor! Oddych! Odstěhuju se. Sám. Nevím, na jak dlouho. Možná navždy.
— A co Tomášek?
— Budu posílat peníze, jak mám. A taky ho budu navštěvovat. Nebudeš bez pomoci.
Honza vstal. Anička se jako by probrala a vrhla se mu do cesty:
— A co můj oddych? Já nejsem člověk? Proč jen ty můžeš utéct od povinností?!
Přistoupil těsně k ní, v hlase měl podráždění:
— Ty jsi matka! Tečka. Zůstaň se svým dítětem.
S těmito slovy odešel, za sebou nechal těžké ticho. Anička zůstala sedět v kuchyni, zalitá slzami. V hlavě jí hučelo: Jak teď žít? Ano, Honza byl chladný, ale aspoň tu byl. A teď všechno — podpora, stabilita — se rozpadalo.
Odešel, aniž by se rozloučil se synem. Bylo jasné, že zamířil do svého holobytu.
První noc nespala, ale ráno, vyčerpaná na dřeň, se rozhodla: Nebude se ponižovat a prosit ho, aby se vrátil. Zvládne to sama.
A zvládla. Najednou — bylo jí líp. Nemusela uklízet po muži, podřizovat se jeho náladám, prát hromady oblečení. Peníze posílal — šetřila, ale vystačily.
Bolest byla jen morální. Obzvlášť když na sociálních sítích viděla, jak se Honza baví s nějakou ženou, usmívaje se do kamery. Kamarádka ji chlácholila: *Takový ti nestál za to.* Pak přijela máma — schválně si vzala volno. Mlčky pomáhala, nesoudila, ale občas zatínala pěsti při vzpomínce na zetě.
S její pomocí Anička ožila. Zajela do salónu, obnovila šatník. Dokonce se začala usmívat. Dárky od mámy jí připomínaly: Zaslouží si radost.
Honza, jak slíbil, Tomáška nenavštívil. Jen na fotkách bylo vidět, jak je mu bez rodiny fajn. Anička čekala, doufala, že se probudí, ale s každým dnem chápala: Nebyl to muž, ale zbabělec, který utekl před zodpovědností.
Po třech měsících někdo zaklepal na dveře. Honza. S kufry. Vypadal jako vítěz.
— Ahoj, miláčku! Jsem zpátky. Co máme k večeři?
Ale Anička mu zatarasila cestu:
— Tady už nebydlíš.
— Jak to? Jsem tvůj manžel!
— Už nejsme. Podala jsem na rozvod. Čekej předvolání. Syna jsi nenavštívil, jak jsi slíbil. S věcmi pomůžu — jsou zabalené.
Honza se rozzuřil:
— Mám právo vidět syna!
— Jasně. Soud určí návštěvy. Řeknu mu, jak sis na něj tři měsíce nevzpomněl. A ukážu ti tvoje fotky z večírků.
Přesto Tomáška viděl. Chlapec na něj hleděl s nedůvěrou. Žádná radost, žádné nadšení.
Honza doufal, že si ho žena jen chce nechat projít. Ale Anička byla neoblomná. Podpora matky, láska k synovi, uvědomění si vlastní hodnoty — to vše ji posílilo.
Teď měla s Tomáškem nový život. A Honza zůstal s hrnce, které si musel mýt sám, a košilemi, které nikdo nežehlí. Takové to odpočinutí…