Když život teprve začíná: příběh mladé ženy

Dobré zprávy

– Mami, dnes s Blankou jdeme do kina! Měj se, dobře? – zavolal Jakub a políbil Janu na tvář, než zmizel v koupelně. Slyšela, jak si něco pro sebe pobrukuje, jak šumí voda. Byl šťastný… Svobodný. Takový, jakým ona nikdy nebyla. – Mami, už jdu! – ozval se Jakub, vykoukl s rozzářenou tváří ve své oblíbené modré košili. – Hodně štěstí, zlatíčko! – Jana mu zamávala a posadila se do křesla. Telefon potichu zazvonil – nová zpráva. Roztěkaně ji otevřela… a ztuhla.

Večerním tichem se prodralo tiché vzlykání. Jana ležela schoulená do klubíčka, objímala si kolena a tiše plakala – slzy zanechávaly mokré stopy na polštáři.

– Mami, co se děje? – Jakub se vrátil dřív a znepokojeně se na ni podíval. Rychle si utřela oči, nasadila úsměv:

– Všechno je v pořádku, zlato. Jen jsem trochu unavená.

Posadil se vedle ní a zadíval se jí do tváře. Už dospělý. Vysoký, klidný, s tím půvabným úsměvem jako v dětství. Jenže teď mířil častěji ne k ní, ale k jeho Blance…

Vzpomínky ji zasáhly nečekaně. Osmnáct. Petr. Svatba. Láska, až se zatočila hlava. Naivní víra, že city překonají vše. Ale… nepřekonaly.

– Mami! Kde je moje modrá košile? – Jakubův hlas ji vytrhl z myšlenek.

– Ve skříni, nalevo! – zavolala, pousmála se.

Přistoupila k zrcadlu. Čtyřicet dva. V očích smutek, který už dlouho nikdo neviděl. Jako by život uvízl v minulosti…

Jasně si pamatovala ten den. Úterý. Obchod u domu. Chleba, mléko. A… Petr. S taškou a… skleničkou přesnídávky. Plenkami. Úsměv na tváři. Oči prozradily pravdu.

– To… není to, co si myslíš, – zamumlal.

– A co si mám myslet?! Že se léčíš u té… té Kláry?! Už máte dítě?!

Pak přišel zmatek. Křik. Rozvod. Samota. Ale i svoboda.

Naučila se žít sama. Bez Petra. Bez hádek. Tchyně zůstala na její straně, podporovala ji. Vychovávala syna, učila se usmívat… zapomínat na zradu.

Občas ji to ale přesto přemohlo. Jako dnes, když viděla, jak Jakub objímá Blanku. Jak budují vztah – vědomě, s respektem. Bez hloupých slibů „navždy“.

Telefon znovu zazvonil. Žádost o přátelství. Tomáš… Ten samý Tomášek ze školy?!

Školní dvůr. Ona – třídní krasavice. On – s kytičkou kopretin u branky. Pak přišel Petr. A Tomáš zůstal v minulosti.

– Alenko, neuvěříš… Tomášek ze školy napsal!

– Ten, co byl do tebe zamilovaný až do maturity? – zasmála se kamarádka. – Petr ho tehdy žárlivostí málem sežral!

– Jen mi poslal žádost.

– Tak přijmi! Teď prý pracuje v nějaké velké firmě, zdá se, že je rozvedený…

Následující týdny byly jako pohádka. Zprávy. Flirtování. Smáli se, psali si až do rána. Tomáš byl pozorný, lehký, s laskavým humorem… Jenže teď v něm byla jistota muže, který už mnoho prožil.

– Jakube, – řekla jednoho večera, – chtěla bych tě s někým seznámit…

– S Tomášem? – Jakub se usmál. – Mami, všechno vidím. Záříš. Mám z tebe radost.

Zalily ji slzy. Ale brzy začal Tomáš psát méně. Stroze. A pak…

„Jano, promiň. Mám jinou. Tenkrát sis vybrala Petra – bolelo to. Teď víš, jaké to je.“

Zírala na obrazovku. Ztuhla. Dospělý muž… uspořádal pomstychtivé představení po dvaceti letech?

– No tak, dost breku! – vtrhla do bytu Alena. – Teď tomuhle Donchuánovi napíšeme.

Společně vymyslely vzkaz – s humorem, vztekem a úlevou:

„Milý Tomáši! Díky moc! Už ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy tolik smála, flirtovala, cítila se jako žena. Vrátil jsi mi mládí, jako bych shodila dvacet let. Doufám, že tvoje vyvolená ocení tvoje herecké umění. Míjí (platonicky). Jana.“

Odpověď přišla okamžitě – proud urážek a nadávek. Ale Jana se už smála. Poprvé – opravdu od srdce.

A o týden později ji v supermarketu zastavila blondýnka:

– To jste vy?! Ta, co mi rozbila vztah s Tomášem?!

Jana zamrkala. Pak – pro sebe překvapeně – se usmála:

– Ale ne, to jste vedle. Ta pravá je Klára. Lesní 15. Vzala mi muže, teď si vNa cestě domů si uvědomila, že štěstí nezávisí na tom, kdo stojí po jejím boku, ale na tom, jak sama stojí ve svém vlastním životě.

Rate article
Add a comment