Náhodné setkání u řeky
Jana s manželem a dcerou se rozhodli pro radikální změnu – přestěhovali se z hlučného města do klidné vesnice. Koupili dům, založili malé hospodářství a začali pěstovat zeleninu. Začala pro ně zcela nová kapitola života. Večery trávila Jana procházkami s kozami k řece, kde obdivovala západy slunce a užívala si ticha.
„Mami, už se stmívá, kam zase s těmi kozami?“ zavolala překvapeně její dcera Lucie.
„Jdeme k řece, tam je tráva šťavnatější,“ odpověděla Jana. „Za hodinu jsem zpátky, neboj se.“
Ale ani za hodinu, ani za dvě se nevrátila. Lucie začala mít strach a přemluvila otce, aby ji šli hledat. Nenašli ji hned. Když ji spatřili, zůstali v šoku – seděla na lavičce před domem, bledá, roztřesená, smála se a plakala zároveň.
„Mami, co se stalo?“ zeptala se Lucie.
„Viděla jsem to,“ vydechla Jana, „ne ducha… něco horšího.“
Jen před hodinou kráčela jako obvykle po pěšině k řece. Kozy se pásly, ona si sedla odpočinout a zdřímla si. Probudila se za soumraku, vyskočila a šla kozy shánět. Ty, jak už to bývá, začaly lézt do křoví. Jana za nimi. Najednou si všimla, že za poslední kozou se v trávě něco hýbe. Dlouhé, černé…
Nejdřív si pomyslela, že je to lasička. Strach jí sevřel srdce – co když je nemocná? Zvíře však neustupovalo. Koza Mařenka začala mečet, Jana se připravila na obranu, rozmáchla se holí… a vtom to cosi vyskočilo a jako by se na ni chtělo vrhnout.
Když však všechno skončilo a odvážila se přistoupit blíž, ukázalo se, že to jsou… obrovské pánské trenýrky, zachycené za kozu rybářským vlascem. Nejspíš je někdo nechal sušit na keřích a koza je odtáhla s sebou.
Jana se rozesmála a sedla si do trávy. Napětí, strach, adrenalin – všechno vybublalo v tom smíchu. Právě v tu chvíli ji našli manžel a dcera. A doma jí přísně zakázali vodit kozy k řece – kdo ví, co tam ještě „ožije“…