Staré zrcadlo aneb Jak se snacha s tchýní usmířily
Jana se vrátila domů pozdě. V bytě bylo podezřele ticho. Žádný hlas manžela, ani obvyklé bručení matky.
„Mamko? Honzo?“ zavolala, nahlížejíc do pokojů. Prázdno.
„Manžel je asi v dílně v garáži,“ napadlo ji. „A mamka? Snad se neurazila a odjela?“
Hodila si přes sebe bundu a vyšla na dvůr. Z pootevřených garážových dveří pronikalo žluté světlo a ozývaly se hlasy. Když vešla dovnitř, zůstala stát jako přikovaná.
Honza a její matka, Božena Karlová, byly zabrané do práce nad starožitným zrcadlem. Manžel natíral rám, zatímco tchýně, uvázaná v šátku a oblečená do staré zástěry, něco živě vysvětlovala.
„Podívej se, jak ta dřevovina teď hraje barvami!“ obdivovala se Božena. „Tvoje práce je vážně umění, Honzo!“
„Nepřehánějte, paní Karlová… Jen tak si hraju.“
„Jen si hraje!“ odfrkla si tchýně. „To je přece skvost!“
Jana se nevěřícně překvapením posadila na stoličku. Ještě ráno byli tihle dva na pokraji hádky…
Všechno začalo, když se Božena přestěhovala k nim „na chvíli“ po uzavření sanatoria, kde bydlela poslední dva roky.
„Mamko, bude to jen na pár týdnů,“ ujišťovala Jana manžela. „Jen než se tam uvolní místa.“
„Pár týdnů,“ zamumlal pochmurně Honza. „A já s ní budu muset žít.“
Přecházel po kuchyni, zaťaté pěsty, až náhle vydechl:
„Co kdybychom jí sehnali hotel? Zrovna mi mají přijít peníze za přesčasy…“
„To se zbláznil?“ rozhořčila se Jana. „Abych pak celý život poslouchala, jak jsem vlastní matku vyhodila na ulici?“
Zvoněk u dveří přerušil napětí. Božena, jako obvykle, přijela o hodinu dřív, „aby zkontrolovala situaci“.
Už od prahu začala s kontrolou:
„Janičko, miláčku, ty tapety už úplně vybledly… A ta věšák? Honzo, aspoň ty šrouby dotáhni!“
Honza beze slova odešel do koupelny.
První týden tchýně přestěhovala nábytek, vydrhla kuchyň do lesku, přerovnala nádobí a… dostala se k Honzovým dokumentům.
„Paní Karlová!“ zvýšil hlas Honza, když nemohl najít důležitou složku. „Kde jsou moje papíry?“
„Vyhodila jsem je,“ pokrčila rameny tchýně bez zášti. „Byly pomačkané. Všechno je přebalené. A podle abecedy!“
Honza mlčky odešel a bouchnul dveřmi.
Jana se snažila soustředit na práci, ale myšlenky jí stále utíkaly domů. Matka – neústupná, manžel – tvrdohlavý… A mezi nimi – ona.
Po práci hned spěchala domů. Byt byl prázdný. Nejprve se lekla. Pak zaslechla hlasy v garáži.
A teď seděla a nevěřila vlastním očím: ti dva, které ještě ráno musela rozhánět, teď diskutovali o mořidlech a lazurách, smáli se jako staří přátelé.
„Mamko?“ zavolala nejistě.
„No vida, už je tu!“ zářila Božena. „Koukej, Honza má zlaté ruce! A já pořád nadávala, stará hloupá…“
Sebrala z ponku talíř s lívanečky:
„Tady, nasmažila jsem. Šla jsem se usmířit, a pak se stalo… objevení!“
„To si nedovedeš představit!“ vyskočil Honza. „Tvoje máma zná úplně vše o starém nábytku! Já si lámal hlavu, čím ten rám ošetřit, a ona – ‚přidej lněný olej‘ – a hle, jak to zazářilo!“
„Mamko?“ Jana hleděla v úžasu. „Ty jsi přece celý život pracovala v nábytkářství…“
„No, koníček,“ mávla rukou Božena.
„Ale ne!“ Honza popadl malovanou krabičku. „Podívej se, jak dokázala zvýraznit barvy! To bych za týden nevymyslel.“
„Vy tam na vsi máte takových věcí ještě víc?“ najednou se rozzářil.
„Celý půda je jich plná! Komody, zrcadla, police… Přijeď a uvidíš!“
„Tak pojedeme!“ otočil se k ženě. „Jani, pojedeme v létě k mámě! Představ si, co všechno se dá opravit!“
Božena zaplesala rukama:
„Vážně? Přijdete?“
„Určitě!“
Posadili se kolem provizorně přikrytého stolku. Na něm stály lívance, konvice čaje a sklenice marmelády.
„Až dojíme, ukážu vám ještě jeden trik,“ mrkla tchýně. „Mám nápad, jak ten rám dozdobit.“
Jana se na ně dívala, tak rozdílné, a přece tak blízké. A v hrudi ji svíralo vědomí: ano, stává se to… Někdy se štěstí skrývá na těch nejneočekávanějších místech – třeba v zapáchající garáži plné barvy a hoblin, kde tchýně se zetěm našli společnou řeč.