Minulost zůstává minulostí

Dobré zprávy

Dávno to již je, co se to stalo, ale vzpomínky zůstávají živé jako včera.

„Odjeď k našim partnerům a vyřiď tu věc jednou provždy,“ řekl šéf podrážděně, upíraje na Jakuba přísný pohled. „Už jsem to proklepl s jejich vedením, čekají tě. Zítra ráno vyrazíš, vezmi si dokumenty. Počítám s tebou,“ dodal a nervózně poklepával prsty po stole.

„Žádný problém, zařídím to,“ přikývl Jakub. „Pojedu autem.“

Jeho práce byla plná služebních cest, a to mu vyhovovalo. Nová města, nové tváře, rozhovory. Vše mělo svůj řád: cesta autem nebo letadlem, jednání, vyřízení záležitostí, hotel, večeře v hospodě. A pak zpět domů.

Jeho žena, Alena, si na tyto výpravy dávno zvykla. Jednou za týden, někdy i častěji, Jakub odjížděl do větších či menších měst.

„Alenko, zítra ráno mám služebku,“ oznámil jí, když se vrátil do jejich útulného bytu v Brně.

„Na dlouho? Nebo jako obvykle?“ zeptala se s lehkým neklidem v hlase, jako vždy.

„Jako obvykle, jen na chvíli,“ usmál se Jakub, objal ji a políbil na čelo.

Cestovní taška byla vždy připravená. Alena, pečlivá a starostlivá, měla vše pod kontrolou. Jakub jí zcela věřil, jen před odjezdem přidal dokumenty a klíče.

S Alenou žili dvanáct let, vychovávali syna Tomáše, školáka a nadějného hokejistu. Byl to Jakubův druhý manželský svazek, ale teprve tenhle byl skutečně šťastný. Tomáše zbožňoval – chytrý, laskavý, pořádkumilovný kluk, který mu dělal radost ve škole i na ledě.

Mezi přáteli, při rybačce nebo v sauně, Jakub vždy o Aleně mluvil s dojetím:

„Mám štěstí, že jsem potkal ženu, se kterou je mi útulno a klidno. Důvěřuji jí jako sobě a ona mi to oplácí.“

„Závidím,“ vzdychali někteří. Ne všichni měli takové štěstí v lásce. Někdo, jako Jakub, byl v druhém manželství, jeho nejlepší kamarád Václav dokonce ve čtvrtém.

Brzy ráno ho probudila vůně lívanců.

„Ta je ale neúnavná,“ pomyslel si s dojetím. „Už je v kuchyni, jako vždycky. Štěstí mám, jen ať to nezakřiknu.“

„Dobré ráno, moje hospodyňko,“ usmál se, když po sprše vstoupil do kuchyně.

„Vím, čím tě potěšit,“ mrkla na něj Alena a postavila před něj talíř. „Chci, aby se ti po mých snídaních stýskalo a rychleji se vracel.“

„Chytráka,“ zasmál se Jakub. „Mimochodem, Tomáš má dnes důležitý zápas, ne?“

„Ano, proti týmu z Ostravy,“ přikývla Alena. „Říkal, že budou bojovat o výhru.“

„Večer zavolám, ať vím, jak dopadli,“ slíbil Jakub, zatímco syn ještě spal.

Sbalil tašku, přidal dokumenty, rozloučil se s ženou a vyšel ven s lehkou náladou. Čekala ho čtyřhodinová cesta do Olomouce. Na dálnici, daleko od městského shonu, se zhluboka nadechl. Září právě začínalo, ale žluté listy už poletovaly vzduchem, přilepujíce se na čelní sklo.

V kanceláři partnerů rychle vyřídil, co bylo potřeba. Zbývalo večeře a cesta domů. Noční silnice měl rád – tiché, prázdné. Vybral si známou hospůdku na okraji Olomouce, klidnou a útulnou, bez hlučných davů.

Když zaparkoval, pohlédl k nebi. Nadcházela temná mračna a v dálce zaburácel hrom.

„Bouřka v září?“ podivil se Jakub. „To je neobvyklé.“

V hospodě se posadil k oknu. Číšník přijal objednávku, zatímco za okny už blýskalo. Vtom se dveře prudce otevřely a dovnitř vtrhla žena s deštěm a hromobitím v zádech. Jakub ztuhl. Poznal by ji mezi tisíci. Byla to Karolína, jeho první žena – žena, kterou kdysi zbožňoval a poté nenáviděl. Pořád byla oslnivě krásná.

Jejich manželství byl chaos. Pět let s Karolínou se táhlo jako věčnost. Vášnivá láska se proměnila v utrpení: hádky, nevěry, žárlivost. Jakub odcházel, vracel se, až jednou všechno ukončil. Po rozvodu potkal Alenu a našel s ní klid. Karolínu neviděl od té doby.

„Co tady dělá v Olomouci?“ pomyslel si, cítíc, jak se mu svírá hrdlo.

Karolína přejela pohledem místnost. Číšník jí ukázal na vedlejší stůl. Posadila se, shodila plášť a její kaštanové vlasy se rozsypaly po ramenou. Hrdé držení těla, známý úsměv. Jakub se zarazil: odejít do deště, nebo zůstat?

Karolína ho zpozorovala. Chvíli strnula, pak se usmála a řekla:

„Jakube? Věř svým očím! To je osud, že jsi tady?“

Nuceně se usmál, snažil se působit lhostejně.

„Ahoj. Jo, jsem tady.“

„Přesednu si k tobě!“ prohlásila a bez čekání na odpověď se usadila naproti němu.

Déšť bušil do oken, hrom ustal. Číšník přijal její objednávku s upozorněním, že si bude muset počkat. Karolína si otřela ruce ubrouskem a spustila:

„No, tak mi povídej, jak se máš?“

„Dobře,“ krátce odpověděl Jakub. „A ty?“

Neodpověděla, začala povídat o svých věcech, usmívajíc se. Jakub ji sotva poslouchal, ponořen do vzpomínek.

Poznali se, když Karolína pracovala v pobočce jejich firmy. Nejprve si volali, pak se potkali na večírku. Přitáhli se k sobě jako magnet. Celou noc probděli v jejím pokoji, druhý den procházeli galerií. Následující noc už nebyla o rozhovorech.

„Mám auto,“ řekl tehdy. „Pojedeme spolu domů?“

„A já bych odmítla?“ zasmála se Karolína.

Brzy se nastěhovali k sobě, vzali se. Ale brzy si Jakub všiml jejího flirtování s klienty.

„Proč s„To už je dávno,“ řekl Jakub a obrátil pohled zpět k jídlu, cítíce, jak minulost ztrácí svou moc nad ním.

Rate article
Add a comment