Sousedské návštěvy: jak Vera stanovila hranice drzosti

Dobré zprávy

Hosté od vedle: jak Věra nastavila hranici drzosti

Když se Martin vrátil unavený domů, v bytě vonělo pečené maso a Věra krájela salát. Přistoupil k ní, políbil ji a poznamenal:

“Voní to báječně.”

“Snažím se pro hosty,” odpověděla s úsměvem.

“Pro moje?” zamračil se. “Říkal jsem, ať nic nevaříš.”

“Ale jak by ne… Je to tvoje rodina. Přišli z práce, potřebují se najíst.”

“Věro, pochopíš to později… Kéž bys mě poslechla.”

Pár hodin předtím mu volala matka:

“Synku, Anežka, dcera Jany, s manželem koupili byt vedle vás. Dokud nemají vodu, Jana prosí, ať se u vás pár dní osprchují.”

Martin nebyl nadšený. Už jako dítě Anežku neměl rád – byla to prohnaná potvora, stejně jako její matka.

“Dobře, ať přijdou,” povzdechl si. “Ale jen na sprchu, nic víc.”

Anežka s manželem Jakubem dorazili k večeru.

“Dobrý den! Já jsem Anežka, to je můj manžel. A vy jste asi Věra?”

Bez vyzvání Anežka prošla bytem, osahala kliky, nahlédla do ložnice. Martin zavřel dveře:

“Přece jste přišli jen na sprchu?”

“Samozřejmě! Věro, máte ručníky? Nemáme své.”

Když se oba osprchovali, nepospíchali odejít. Usadili se v obýváku, vdechovali vůni pečeně.

“Ach, to voní! Co to vaříš?” prozpěvovala Anežka.

Věra si povzdechla a pozvala je ke stolu.

Snědli všechno do posledního kousku. Odcházeli, zapomenuvše ručníky, žínky i šampon. Věra si povzdechla:

“Gel a šampon není škoda, ale žínky bude třeba koupit nové.”

Nazítří se vše opakovalo. A potřetí. Věra připravila brokolicovou zapékanou, Anežka se ušklíbla:

“Fuj! To jíte?! Dejte raději řízek.”

Čtvrtý den byla těstoviny s masovou omáčkou. Anežka opět nespokojená:

“Skoro žádné maso. Jen samá omáčka.”

Martin se zeptal Jakuba:

“Kdy už pustí vodu?”

“Už ji mají,” upřímně přiznal.

Anežka bleskově vpadla:

“Sprchová hlavice ještě není namontovaná…”

Po večeři se Věra podívala na muže:

“Vymyslela jsem, jak je odradit. Ale musíš mi pomoct.”

Další večer, když se hosté usadili, Věra přinesla podnos se suchými ovesnými vločkami, strouhaným jablkem a medem.

“To je ,Francouzský salát krásy.‘ Velmi zdravý. S Martinem teď jíme jen to.”

Anežka se snažila žvýkat, ale salát jí zjevně nechutnal. Hosté rychle odešli.

“Dnes večeři připravíš ty,” řekla Věra muži. “V mrazáku jsou knedlíky.”

Za den Anežka zavolala:

“U vás zase ten salát?”

“Ano, Věra je neoblomná… Kdybyste přišli, přineste kousek uzeného, už to sám nezvládám.”

“Ne, my už k vám nepřijdeme. Teď máme vodu i sprchovou hlavici.”

Za pár dní Martinovi volala matka:

“Jana říká, že tě Věra hlady moří.”

“Mamko, neposlouchej hlouposti. Jsem sytý, zdravý a šťastný. A ještě jedna novinka – za měsíc se stěhujeme do domu, tento byt prodáme. Tehdy uvidíme, kdo je pro koho rodina.”

Rate article
Add a comment