“To přece nic nestíháš!”: jeden večer otevřel Marii oči
“Pozvali nás Honza s Evou na večeři,” oznámil Petr u stolu, aniž by se na manželku podíval. “Zítra jdeme.”
“Mohla bych upéct buchtu? Třeba jablečný závin? Nevypadá dobře, když přijdeme s prázdnýma rukama,” navrhla Marie.
“Neblázni. Eva vaří skvěle,” mávl ruka Petr. “Stačí víno a ovoce, víc nepotřebujeme.”
Marie přikývla, ale uvnitř ji to rozčílilo. Ano, není žádná masterchefka, a času má málo – malý syn, všechno na ní. Ale snaží se, vaří, uklízí. Jenže to nikdo nechce vidět.
Evu potkala jen jednou, na firemní akci, a to jen letmo. A teď jít na návštěvu, jako na povel, ještě s narážkami, že cizí ženy jsou lepší.
V sobotu večer se Marie nalíčila, učesala – přece jen, vyjít mezi lidi je příjemné. Nechali syna u babičky a vyrazili.
Evin byt byl opravdu bezchybný. Všude lesk, pohodlí, vonělo kuřetem a čerstvým pečivem. Marie se potichu rozhlédla – mají přece taky dítě, ale ani jedna hračka, ani drobeček na podlaze. A Eva vypadala, jako by právě vyšla z kadeřnictví.
“Tady je tak příjemně!” zdvořile řekla Marie.
“A čisto,” přidal Petr. “Ne jako u nás. Mario, tady bys se měla inspirovat!”
Všichni se zasmáli, kromě Marie. Zabolelo ji to. Přestala se usmívat a sevřela rty. Chtělo se jí odejít hned, ale slušnost jí to nedovolila.
U stolu konverzace plynula, dokud Petr nezačal obdivovat Evu: jak vaří, jak vypadá, jak žehlí manželovi košile.
“To je žena!” vykřikl. “Takovou bych chtěl!”
“A co já?” nevydržela Marie.
“No tak, ty jsi taky v pohodě… ale Eva je prostě vzor. Neber si to.”
Marie vstala a odešla do koupelny. Zamkla se a rozplakala. Srovnává ji. Ponížil ji. A ona – všechno pro něj.
Vrátila se ke stolu a tvářila se, že je vše v pořádku.
Ale pak se ozvala sama Eva.
“Petře, jestli se ti tak líbí, jak vypadám, mohl bys následovat Honzu. On se stará o syna, když chodím cvičit, na kosmetiku nebo jen tak nakupovat. A ty necháváš Marii samotnou a ještě si stěžuješ?”
Petr se zarazil, ale pokusil se vtipkovat:
“No… ne každý může být dokonalý.”
“Marie by taky mohla být dokonalá, kdyby na všechno nebyla sama,” nepřestávala Eva. “Možná, kdybys jí občas pomohl, měli byste doma pořádek a ona by měla čas i na sebe.”
“To co, vy se na mě teď spikli?” rozčilil se Petr. “Jen jsem jí dal kompliment!”
“Ne, ponížil jsi svou ženu. Pořád. A chválit mě není důvod, aby byla Marie zesměšňovaná,” řekl ostře Honza. “Ani sis neuvědomil, jak těžké pro ni to všechno bylo.”
“Marie, řekni něco!” obrátil se Petr na manželku. “Vysvětli jim, že je všechno v pořádku.”
Podívala se na něj. Usmála se, ale oči měla prázdné.
“Ne, Petře. Není to v pořádku. Ponížils mě. Systematicky. Už mě to unavuje.”
“Tak teď jsi proti mně?!” zavrčel. “Jdeme odsud. Ostuda.”
“Pokud budeš potřebovat, zavolej,” tiše řekla Eva, když se Marie loučila.
V taxíku Petr vybuchl a začal křičet. Doma pokračoval. S obviňováním: “To tě oni poštvali! U nás bylo všechno v pohodě!”
Ale Marie nekřičela. Neomlouvala se. Jen se chystala na zítřejší ráno – na chvíli, kdy podá žádost o rozvod.
Za měsíc už pracovala. Syna vzali do školky. A ona se mohla nadechnout. Bylo jí lépe. Nikdo ji nesrovnává. Nikdo nevyčítá. A už se nebojí ticha v bytě. Ticho není prázdnota, ale svoboda.