Jana přijela do jiného města — za dcerou. Alena přivítala matku slušně, jak se patří, ale bez zvláštního citu. Jana, unavená samotou a napjatými vztahy s rodiči, se rozhodla zůstat o pár dní déle. Večer u večeře dcera náhle položila otázku:
„Mami, kdy se chystáš domů?“
„Chtěla bych zůstat ještě dva dny,“ nejistě odpověděla Jana.
„Myslím, že už bys měla jít,“ řekla Alena pevným hlasem.
„To je tedy něco, i vlastní matka překáží…“ zamumlala Jana s hořkostí.
„Mami, po tom, co jsi udělala, tě nechci vídat,“ řekla Alena nečekaně přímo.
„Co? Co jsem udělala?“ Jana ztuhla, nerozuměla.
Ale Alena si pamatovala všechno.
Bylo jí jen sedm, když se rodiče rozvedli. Od té doby žila s babičkou a dědou, kteří jí nahradili rodinu. A matka? Matka si vybrala jiný život — muže, nápadníky, nové lásky. Dívka vyrůstala s pocitem viny za rozvod, za to, že děda pracoval do stáří a babička stála u plotny. Když měla Jana vše v pořádku, občas zavolala, dokonce přišla s dortem. Ale jakmile přišly problémy, zavřela se v pokoji, vykřikovala na všechny a zmizela.
V jejím životě bylo mnoho mužů, ale jeden — Jiří — byl poslední kapkou. Hladký, namyšlený, nepříjemný. Když se Jana pokusila nastěhovat ho do bytu rodičů, ti jí dali na výběr: on, nebo rodina. Jana si vybrala jeho.
„Tvoje matka teď bydlí na druhém konci města,“ řekla tehdy babička třináctileté Aleně.
„A já?“
„Ty zůstaneš s námi. Všechno bude dobré, zvládneme to.“
Ale Alena věděla — matka ji zradila.
Zpočátku Jana vůbec nechodila. Pak přišla do kuchyně, sebrala zavařeniny a zase zmizela. Dívka dospívala, ale neměla s kým promluvit. První láska, první slzy — babička by nerozuměla, děda mlčel. A matka? Žila novým životem, dokud ji Jiří neopustil. Vrátila se zlomená, ubohá, a místo aby dceru objala, znovu plakala v pokoji. I když si našla nového muže — Petra — vše se opakovalo. Ukázal se jako nudný, neschopný a drzý. Nastěhoval se k babičce a dědovi, odmítal pomáhat, dokonce se vyhýbal dědovi, který všechno táhl sám.
Alena se stále víc odcizovala. Odjela studovat do jiného města, jen zřídka navštěvovala rodinu. Matka střídala muže, mluvila o novém začátku a plánovala, aniž by počítala s dcerou. A pak Alena zjistila, že jí babička a děda po otci odkázali byt. Bylo to nečekané, ale rozhodující. Bez váhání si vše přepsala a odstěhovala se.
Jana to zjistila náhodou. Okamžitě oznámila:
„Skvělé! Přestěhuju se k tobě, pomůžu s rekonstrukcí, v tom větším městě si najdu dobrou práci.“
„Ale tys se mě neptala,“ řekla Alena klidně. „Nechci s tebou žít.“
„To je nevděk! Bez mě bys ani nebyla!“ vybuchla Jana.
Ale Alena mlčela. Vzpomněla si na sebe jako na opuštěné, osamělé dítě. Matka tehdy odešla — a teď už ji nepotřebovala.
Jana se urazila, ale nepřestala se pokoušet. Volala, přijela „jen na den“, zůstala týden. Alena trpělivě snášela, dokud jednoho dne neřekla:
„Mami, je čas jít domů. Mám svůj život. Pomoz raději babičce a dědovi.“
„Já ti vadím?“ utrhla se Jana. „No jasně. Když jsi byla dítě, potřebovala jsi mě, a teď jen překážím.“
„Ne, mami. Rozhodla ses tehdy, když jsi šla za mužem a mě jsi nechala. Vyrůstala jsem bez tebe. Děkuji, že jsi mě naučila nespoléhat na nikoho.“
Jana odjela. Stěžovala si rodičům, ti jí soucítili, ale rozuměli vnučce. Byli u ní, když v noci plakala. A matka? Ta se vzdálila sama. Objevil se nový nápadník — Karel. Zdál se slušný. Chtěla, aby se setkal s dcerou.
„Přijeďte,“ řekla Alena.
Přivítala je zdvořile. Promluvila si s Karlem a pochopila — není lepší než ostatní. Za čtyři měsíce se rozešli. Jana znovu začala mluvit o stěhování. A znovu dostala odmítnutí.
„Už o tom nemluv,“ řekla Alena. „Nemám pro tebe místo. Ani v bytě, ani v životě.“
A tak jejich cesty skončily.
Alena žije ve svém bytě. Rekonstrukci zvládla s přáteli. Pracuje, buduje si život. Bez výčitek. Bez křiku. Bez matky.
Protože ne každý, kdo ti dal život, v něm dokáže zůstat.