Stín zrady

Dobré zprávy

Stín zrady

Už šestý den v kuse Alena nemluvila s manželem. Všechno začalo minulé úterý kvůli banální hádce. Petr zapomněl vyndat maso z mrazáku, i když mu to Alena dvakrát připomněla. Ale on, když se vrátil z práce, zase zabořil nos do notebooku, pohroužený do naléhavých reportů.

„Petře!“ Alenin hlas z kuchyně zněl rozhořčeně. „Děláš to schválně? Z čeho mám uvařit večeři, když tu není maso?“

„Promiň, zlato,“ odpověděl Petr, aniž by zvedl oči od obrazovky. „Mám toho moc. Co takhle si objednat pizzu? Nebo nějaké sushi?“

„Objednej si, co chceš!“ odsekla Alena a natáhla si kabát.

„Kam jdeš?“ Petr vyšel do předsíně a překvapeně se podíval na ženu.

„Na procházku,“ utrhla se a práskla dveřmi.

Petr pokrčil rameny a vrátil se k práci. Za dvě hodiny si objednal pizzu a čekal na Alenu. Ta se ale vrátila až o půlnoci, když už město Brno utichlo v zimním klidu.

„Kde jsi byla tak dlouho?“ vyjel na ni Petr.

„V kavárně. Večeřela jsem,“ odpověděla chladně.

„Sama? V tuto dobu?“

„A co je na tom špatného? Ty ses o večeři nepostaral. Musela jsem si najít něco k jídlu.“

„Budeš mi to maso vyčítat věčně?“ vzplanul Petr. „No zapomněl jsem! Komu se to nestane?“

„Nejde o to maso!“ Alena vykřikla. „Vůbec mě nebereš vážně! Nedáváš mi pozornost! Moje slova pro tebe nic neznamenají!“

„Cože?“ Petr přimhouřil oči, cítil, že hádka je přehnaná. Ale aby situaci nezhoršoval, dodal: „Dobře, dám si připomenutí do telefonu.“

Tato odpověď jen přilila olej do ohně. Ráno Alena mlčela, večer manžela ignorovala. Třetí den Petr nevydržel. Přistoupil k ní, pokusil se ji obejmout, ale ona mu hrubě odstrčila ruce a odešla do ložnice, s třeskem zavírajíc dveře.

„Nechceš? Jak chceš,“ zamumlal Petr a cítil, jak ho zalévá vlna podráždění. V práci měl dost starostí, a teď i doma na něj čekala tichá válka.

Týden uběhl v mrtvém tichu. Ve středu, na státní svátek, se Petr rozhodl dát věci do pořádku. Vstal brzy, připravil snídani: omeletu, toast a kávu s její oblíbenou vanilkovou pěnou. Ale Alena vstoupila do kuchyně, aniž by se na stůl podívala.

„Musíme se rozejít,“ vyhrkla.

„Cože?!“ Petr ztuhl, jako by ho zasáhl blesk. „Kvůli tomu masu?!“

„Přestaň už s tím masem!“ vykřikla Alena a sevřela pěsti. „Říkala jsem ti, že v tom není! U nás to prostě neklapne! Když jsme se brali, byl jsi jiný – starostlivý, pozorný. Ale teď od tebe nedostanu ani slovo laskavosti!“

„Co to meleš?!“ Petr ji pořád miloval a dělal pro rodinu všechno. „Jak to, že ti nevěnuji pozornost? Chodíme spolu do kina, na kávu! Ano, přes týden mám práce nad hlavu, ale o víkendech jsem vždycky s tebou!“

„Necítím tě,“ odsekla Alena chladně. „Jsi někde ve svých myšlenkách. Jsem pro tebe jako neviditelná.“

„Neviditelná?“ Petr se až zapotil z rozhořčení. „Ano, jsem zamyšlený, ale to kvůli práci! Víš, jaký mám nával!“

„Právě!“ přerušila ho Alena. „Pořád makáš, ale bez výsledku! S tím úsilím bys měl vydělávat miliony, a my pořád v tom garsónáku! Snila jsem o moři, ale s tebou se tam asi nikdy nepodívám.“

„Aleno, dřu se jako kůň!“ zaprosil Petr. „Chci větší byt, chci k moři! Ještě chvíli počkej, všechno bude!“

„Jsme tři roky manželé a nic se nemění,“ hlas Aleny byl ledový. „Sliboval jsi to před svatbou. Zbytečně jsem ti uvěřila.“

„Takže ses za mě vdala kvůli slibům?“ Petr se zamračil, srdce se mu svíralo bolestí. „A já myslel, že mě miluješ…“

„Miluji, ale…“ Alena se zarazila, vědoma si, že řekla příliš. „Už jsem řekla všechno. Půjdu si sbalit věci.“

Zůstal sám. Petr zíral na vychladlou snídani a nevěřil, že se kvůli kusu masa rozpadá jeho manželství. Zatímco Alena skládala věci do kufru, snažil se ji přesvědčit, ale mlčela. Když měla tašky připravené, odešla beze slova.

Několik týdnů žil Petr jako ve snu. Čekal, že se Alena vrátí, zasměje se a řekne, že to byl jen žert. Ale nevrátila se. Volal jí, prosil o setkání. Nejprve odpovídala, že se nevrátí, pak si změnila číslo.

Když dostal návrh na rozvod, pochopil: ztratil ji navždy. Přestal ji vyhledávat, uzavřel se do sebe.

Jednou náhodou potkal Aleninu sestřenici Janu. Její pohled prozrazoval, že o rozvodu ví. Jana svou sestřenici nikdy neměla v lásce a ochotně se podělila o drby.

„Jak se máš?“ zeptala se soucitně.

„Normálně,“ vypravil ze sebe Petr s nuceným úsměvem.

„To je dobře,“ dotkla se jeho ramene. „Vím, jaké to je, když tě někdo opustí kvůli jinému. Ale drž se, jsi dobrý člověk.“

„Kvůli jakému jinému?“ znehybněl Petr.

„Ty nevíš?“ podivila se Jana. „Alena odešla ke svému šéfovi! Měli spolu poměr už dlouho. On se rozvedl, a ona se na něj okamžitě vrhla.“

„Odkud to víš?“ hlas se mu zachvěl.

„Minulý týden byl u strejdy kulatiny,“ zasmála se Jana. „Alena přišla s novým přítelem. Celý večer se chlubila, jak je bohatý a úspěšný. Ráda by se za něj co nejdřív vdala. Štěstí, říkala, je v penězích. A vypadala spokojeně.“

Petr cítil, jak se v něm vaří směs vzteku a bolesti. Nenáviděl Alenu za zradu a vyčítal si, že jí nedal to, co chtěla. Rozloučil se s JanPetr se otočil a s lehkým úsměvem pokračoval v nákupu, vědom si toho, že jeho skutečné štěstí čeká na něj doma.

Rate article
Add a comment