Vzpomínám si, jak to tenkrát bylo. Alena Nováková nemohla najít klid – ten den měl její syn Jiří přivést domů svou nastávající. Od rána běhala po kuchyni, prostřela sváteční stůl, všechno do posledního detailu promyslela. Martina se jí hned zalíbila – milá, skromná, dobře vychovaná. Seznámily se, sedly si ke stolu, daly se do řeči. Jenže po večeři, když Jirka doprovodil nevěstu domů, vrátil se zničený.
“Synku, co se stalo?” znepokojila se matka.
“Je konec, mami. Svatba nebude. Martina se se mnou rozešla,” odpověděl tupě.
“Jak to rozešla? Proč?”
“Kvůli tobě, mami…”
Alena ztuhla. Snad to přece není pravda?
Později, sotva potlačující slzy, volala své přítelkyni Daně:
“Dáňo, přijď… Nevím, jak dál žít. Já mu jen překážím, bylo by lepší, kdybych tu vůbec nebyla.”
“Přestaň s těmi hloupostmi!” přerušila ji Dana. “Počkej, hned jsem u tebe.”
S Jirkou žili jen ve dvou v malém nájmu. Vlastní bydlení neměli, žádné příbuzné, kteří by pomohli – také ne. Syn rostl před očima, chodil do školy, dostal se na vysokou, a Alena dřela na dvou pracích, aby se nějak protloukli. Žili skromně, ale v pohodě. Jediné, co Alenu trápilo – že syn dlouho neměl vážný vztah. A jí se tak chtělo vnoučat…
A tak když se v Jirkově životě objevila Martina, matčino srdce zaplesalo. A po půl roce jí oznámil, že podali žádost na matrice.
Alena se na jejich návštěvu připravovala jako na velkou událost. Martina se jí opravdu líbila. Jenže během večeře se dívka najednou zeptala:
“Vy, Aleno Nováková, tu zůstanete dlouho?”
“Jak to myslíte? Tady bydlím.”
“V tomhle bytě…?” podivila se Martina.
“Ano. S Jirkou.”
“Aha… Promiňte, já to nevěděla.”
Rozhovor skončil, ale v dívčím chování se něco změnilo. Druhý den odmítla s Jirkou jít ven, pak řekla, že se svatbou nepočítá. Důvod? Nechce žít s jeho matkou.
“Já jsem pro ně přítěž, Dáňo!” vzlykala Alena. “A přitom bych jen pomáhala – s domácností, s dítětem… Vždyť je těhotná!”
“Poslyš,” přerušila ji přítelkyně přísně. “Syn si musí začít svůj život. Vždyť sama víš, jak to chodí. Je muž, má být hlavou rodiny, ne bydlet s mámou do smrti.”
“Ale já to sama nezvládnu. Nemám slušný důchod, ani stálou práci…”
“Tak to zvládneš. Všichni to zvládají. A ty taky. Hlavní je – nestát jim v cestě za štěstím. Chceš-li – budeš mít vnouče, spokojenou rodinu a synovu lásku. Nechceš-li – přijdeš o všechno.”
Alena Nováková se rozhodla. Druhý den s Danou za Martinou zašly.
“Děkuji, že jste přišly,” řekla Martina po dlouhém rozhovoru. “Já bych se neodvážila. Ale… Děkuji. A vězte – my vás nikdy neopustíme. Kdyby něco, pomůžeme.”
“My…?” nechápavě se zeptala Alena.
“Ano. Zůstávám s Jirkou. Miluju ho. Ale bydlet budeme sami. Děkuji, že jste to pochopila.”
Svatba nakonec byla. Jirka se přestěhoval za Martinou. A když se jim narodil syn, Martina sama nabídla, ať tchyně u nich chvíli pobude – potřebovali pomoc.
Teď Alena hýčká vnouče, vaří výborné večeře, a jednou k ní Martina přistoupila se slovy:
“Děkuji vám, mami… Nedovedu si představit, jak bychom to bez vás zvládli.”