— Proč ještě nejseš oblečenej? — Stála ve dveřích a sotva potlačovala podráždění. — Nevíš, co je dnes za den?
— A co je? — Aleš ani neodtrhl oči od televize, lenivě přepínal programy. — Zase někam musíme?
— Musíme do porodnice! Lenka porodila, sám jsi to slyšel. Je první z naší party, co se stala mámou. Musíme jí poblahopřát!
— A k čemu? — muž se ušklíbl, pořád cvakal ovladačem. — K bezesným nocím? K řvoucímu miminu? K tomu, že ti život už nepatří? Pochybná příčina k oslavě.
— Co to povídáš? Vždyť jsi sám toužil po dětech! Říkal jsi, jak chceš, aby ti po bytě běhaly malý nožičky. Jak si přeješ, aby tě dětský ručičky objímaly kolem krku. Říkal jsi — tři, ani míň! Nebo se mi to zdálo?
— Jo, říkal. Ale přiznej si, to zní hezky. Ženský to mají rády. Taky jsi rozměkla.
Táňa tiše klesla na gauč. Její tvář ztuhla v šoku.
— No nechci děti. Co je na tom špatný? Většina chlapů je nechce. Nepřemýšlela jsi, že bys mohla žít pro sebe? Cestování, koníčky, osobní svoboda… A vy hned — děti, rodina, plenky.
— Zavezeš mě? — její hlas zledovatěl. Nedokázala potlačit zklamání — právě dnes mu chtěla říct tu nejdůležitější zprávu svého života.
— Bez nás se neobejdou? Nechci vidět ten pitomej humbuk, ňuňání a brekot. Zajdeš později. Třeba tě to přejde.
Bez dalšího slova odešla do ložnice. Za čtvrt hodiny vyšla ve střízlivém, elegantním outfitu. Taxák už volala — a dobře, nebude poslouchat Alešovy pochmurný kecy.
A přitom byla tak blízko štěstí… Ještě dnes ráno viděla ty dvě čárky na testu. Chtěla mu tu novinu dát večer jako dárek. Ale teď… teď ani nevěděla, jestli na to má právo.
Táňa vždycky usilovala o stabilitu. Začala pracovat už při studiích, dostala diplom s vyznamenáním, teď měla skvělou práci, pravidelný příjem, vlastní byt — dárek od rodičů. Všechno dělala správně. A na dítě byla připravená. Jenže ten muž, který měl být otcem jejích dětí, se ukázal být jen dobrým hercem.
Aleš jí přišel zralý, spolehlivý, vážný. Jeho věk, slova, názory — všechno vzbuzovalo důvěru. Až dnes poprvé sundal masku.
— Rozhodla jsem se, — zašeptala do prázdnoty auta. Taxikář, mlčenlivý starší muž, se na ni otočil, zkoumavě se na ni podíval a na rozloučenou nečekaně řekl: — Gratuluju.
Táňa se zarazila. Poděkovala a utíkala ke vchodu. Tam, záříc štěstím, stála Lenka s malým balíčkem v náručí. Otcovské objetí už drželo miminko. Vzduch byl prosycený láskou.
— Gratuluju, drahá! — Táňa ji objala. — Jak se jmenuje?
— Jakub, po tátovi. Chci, abys mu byla kmotrou.
— S radostí, — usmála se, ale srdce se jí svíralo. Všechno, co chtěla, bylo přímo tady před ní, ale ne s ní.
— Něco se stalo? — tiše se zeptala Lenka, když se trochu vzdálily.
— Aleš celou dobu lhal. Děti nechce. A přitom tvrdil, že jo. A to hlavní — jsem těhotná. Dneska jsem to zjistila. A teď… teď si musím vybrat.
— Táňo, chlapi nejsou vzácní. Ale šance stát se mámou? Ta je. Moje sestra třeba nemůže otěhotnět. Brečela štěstím i bolestí, když zjistila, že čekám. Neměla bys vzdávat svůj sen.
— Já to taky tak cítím. Pokud nezmění názor, odejdu. Rodiče budou šťastní, že se stanou babičkou a dědou.
Aleš svůj názor nezměnil. Tvrdil, že děti jsou zátěž, zbytečná ztráta sil, času a peněz. Táňa neodporovala. Už dávno měla jasno.
Za tři roky.
— Aleši! — bývalá sousedka do něj takřka vrazila na letišti. — Gratuluju k synovi!
— To se pleteš, děti nemám, — odsekl chladně.
— Jak to? Viděla jsem Táňu — s kočárkem. Miminku jsou tak čtyři měsíce. Umím počítat, víš?
Aleš zbledl. Nevěděl. Nebo vědět nechtěl. A teď… teď bylo pozdě.
— Kde je? Kde jsi ji viděla?
— Neřeknu. Náhodný setkání. A ty jsi tedy jeden z těch… co vlastní dítě neuznají.
Aleš zůstal stát. Až teď začal chápat, co ztratil. Ale když po třech letech Táňu konečně našel, bylo pozdě. Chlapeček říkal tátovi jinému muži. Aleš nemohl soupeřit. Ani láskou, ani činy, ani srdcem.
Konec byl jasný. Táňa si vybrala správně.