Když do domu vstoupí pravý kouzelník

Dobré zprávy

Babička Jana seděla u kuchyňského stolu a pletla teplé ponožky — pečlivě, oček za očkem. V občance měla Jarmila Nováková, ale všichni ji znali prostě jako Janu — tak nějak mile, jako svou.

V domě panoval zimní klid, jen rádio na okenním parapetu tiše praskalo. Najednou zaskřípaly dveře. Babička zvedla oči — a ztuhla. Na prahu stál… opravdový Ježíšek. Červená čepice, bílé vousy, kožešinová obruba — všechno, jak má být.

“Dobrý večer, Janičko!” pozdravil s úsměvem. “Přijmeš hosta?”

Jana si upravila brýle, zadívala se na návštěvníka, na jeho pytel a boty, a překvapeně vydechla:

“Panebože, ty jsi fakt? Proč bys sem chodil?”

“Jak to proč?” zasmál se. “Vždyť je Štědrý den! Všichni slaví Vánoce. A já k tobě — s dárečkem.”

“Copak já ti, staré, stojím za to? Radši bys měl jít za dětmi, poslechnout si básničky. Já? Jen babka, co už dárky dávno nečeká.”

“Dětí je v naší vsi jako šafránu. A tvoje ponožky jsou pěkně teplé,” kývl na její pletení. “Takže i ty si dárek zasloužíš.”

“No dobře, když už jsi tady, tak hoď, co máš,” pousmála se babička. “Jen básničku ti neřeknu, zrovna mě chytl v kříži, sotva se hýbu.”

“Tak mi aspoň pověz, co dobrého jsi letos udělala.”

“Co bych já…” zamyslela se Jana. “Vnoučatům jsem uplétla rukavice, sousedům ponožky. Zeleninu jsem rozdala. Ale to přece není žádná dobrota, jen abych se nenudila.”

“Není třeba skromnit. To je přesně ta dobrota — dělat něco jen tak, bez počítání.”

“A můj starej, mimochodem, někde pobíhá. Od rána venku — ani ň.”

“Já k němu taky zamířím. Pořád takový šprýmař, co?”

“To se ví! Chodí po sousedech, povídá si, zpívá písničky. Aby nikdo neměl smutnou náladu.”

“Ty ho máš ráda?”

“Co myslíš?” usmála se Jana. “Jsme spolu půl století. Předstíráme, že špatně slyšíme, že něco přehlédneme. A nehádáme se. Proč taky?”

Ježíšek vytáhl z pytle šátek — měkký, vlněný, s vzorem a třpytkami.

“Tak, tady máš. Až si ho uvázáš, budeš o deset let mladší.”

“To je krása!” rozzářily se babičce oči. “O takovém jsem vždycky snila. Díky ti!”

“Poděkuj manželovi,” mrkl na ni. “To on mi napsal dopis.”

Vyšel do předsíně, shodil kožich i čepici a schoval je do truhly.

“Janičko moje…” zamumlal. “Nepoznala můj hlas. Nebo jen předstírá?”

A babička se točila před zrcadlem v novém šátku a šeptala:

“Tak to spolu žijem, Vláďo… Jako bychom nic nevěděli. Ale víme. Jen se máme rádi po svém. A to je to pravé kouzlo.”

Rate article
Add a comment