“Když rodina klepe na dveře: příběh o dědictví, které se nedělí na třetiny.”
Tomáš vešel do obýváku, kde jeho žena Lenka sledovala seriál, a trochu váhavě řekl:
„Volal mi brácha. Říkal, že s Danou chtějí v sobotu přijet. Prý je potřeba si promluvit.“
„No výborně! Víš přece, že hosty vždycky ráda uvítám,“ usmála se Lenka.
„Jenže dodal, že to bude vážný rozhovor,“ pokračoval Tomáš a podezíravě se na ni podíval. „Jen my dva, bez manželek.“
„A ty nemáš tušení, o čem to bude?“ Lenka se napjala.
Tomáš chvíli mlčel, sklopil oči… A pak mu to došlo: jde o dědictví.
Před dvěma měsíci on a Lenka převzali oficiálně dědictví po tetě Libuši, sestře jejich matky. Tetička neměla děti a celý život žila sama, ale byla to silná žena. Když ji začalo zdraví zrazovat, požádala o pomoc synovce. Jen Tomáš s Lenkou se o ni starali – vozili ji k doktorům, nakupovali, platili pečovatelku, jezdili s ní na lázně. Ostatní příbuzní? Maximálně pohlednici na Vánoce.
Není divu, že jim tetička odkázala vše: dvoupokojový byt v centru Brna a útulnou chatu na Moravě.
Sobota. Dana a Aleš přijeli přesně. Žádné úsměvy, žádné zbytečné řeči. Sedli si v obýváku a hned začali:
„Dobrá, tetička vám odkázala byt. Ale chatka? To už je přes čáru,“ spustil Aleš.
„My jsme se o ni starali!“ přidala se Dana. „Sekali jsme trávu, zalévali záhony. Celé léto jsme tam trávili s dětmi.“
„A tetičku jste tam alespoň jednou vzali?“ klidně se zeptala Lenka. „Splnili jste aspoň jednu její prosbu? Vždyť vás prosila, abyste ji vzali na chatu, aby se nadýchala čerstvého vzduchu…“
„No, my máme své starosti. Děti, práce…“ zamumlala Dana.
„Právě. Proto to tetička zařídila po svém,“ tiše řekl Tomáš.
„Vy jste ji prostě obalamutili!“ vybuchl Aleš. „Ty nejseš chlap, když se neumíš podělit s rodinou?!“
„A ty jseš chlap, když se pereš o chatrč?“ odsekl bratr klidně, ale ostře.
Návštěva odešla rozzlobená. Ale další ráno zazvonil telefon.
„Tomáši, cos to udělal, vyměnil jsi zámky na chatě?“ rozčileně křičel Aleš. „Já s Vaškem jsme přijeli pro naše věci, a nemůžeme dovnitř!“
„Vyměnil. Protože jste nedali vědět. Přijeďte příští sobotu – budeme tam uklízet. Vezmete si, co je vaše,“ odpověděl Tomáš a položil sluchátko.
„Ty jsi to věděla?“ otočil se překvapeně k manželce.
„A tys nepoznal své příbuzné?“ odpověděla Lenka. „Kdybys nevyměnil zámky, odvezli by i nábytek. O tom nepochybuj.“
Za měsíc prodali chatu i svůj třípokojový byt. Koupili si prostorný byt u moře – v Černomoří. Příjemná čtvrť, škola kousek od domu, práce se našla rychle: Tomáš nastoupil do přístavu, Lenka do základky.
Jejich dcera Nikola zůstala v tetině bytě a studovala na univerzitě.
Zdálo se, že život se uklidnil. Ale od března začaly divoké telefonáty.
„Chatu už nemáme,“ ozvala se Dana. „Takže k vám přijedeme celá rodina. Začátkem července. A vezmeme s sebou i Vaškovu vnučku!“
„Tak si raději rezervujte hotel,“ klidně odpověděl Tomáš. „My tady žijeme, neodpočíváme. A hosty nečekáme.“
„Ale tví tchán s tchýní u vás v září byli!“ rozčílila se Dana.
„Protože to jsou rodiče mojí ženy. Naši bychom taky ubytovali, kdyby žili. Ale pro celou vaši tlupu u nás místo není.“
„Jste sobečtí!“ vyštěkla. „Pamatuj si, bratříčku, až budeš potřebovat pomoc. Rodinu mít nebudeš!“
„Za tenhle rok se vynořilo tolik příbuzných, že bys myslel, že po dešti vyrostli jako houby. A ještě k tomu si na nás vzpomínají jen od května do září. Takže neboj, rodiny máme dost,“ zašklebil se Tomáš.
A položil sluchátko.