Zrada s výhledem z okna
Alena nemohla najít klid – přecházela po bytě jako zvíře v kleci. Její muž se choval divně. Poslední dny byl Jakub neobvykle pozorný: pomáhal v domácnosti, vařil výborné večeře, nosil květiny. Všechny tyto projevy péče ji znepokojovaly. „Určitě má výčitky,“ přemýšlela Alena, když přistoupila k oknu. Náhodou pohlédla dolů – a srdce jí sevřelo. Odskočila jako opařená. „To by snad nedokázal?“ zašeptala, nemohouc uvěřit vlastním očím.
V tom okamžiku za ní promluvil ženský hlas. Byla to ovšem jeho žena – Lucie.
Jakub stál u okna a pozoroval, jak jejich sousedka Karolína venčí svého malého psíka. Lucie přistoupila, také se podívala ven a okamžitě ztuhla.
„Na co myslíš?“ zeptala se chladně.
„Na práci,“ vydechl a vyhnul se jejímu pohledu. „Jeden kolega všechno pokazil, teď to musím předělávat.“
Zaměřila na něj bystrý pohled. Něco v jeho hlase i výrazu prozrazovalo lež. Jen přikývla a odešla do kuchyně.
Jakub cítil, jak v něm vztek hlodá. Lucie ho v poslední době štvala: byla uštěpačná, petty. Začal hledat teplo jinde. A našel – u Karolíny. Byla tichá, usměvavá, bydlela o patro výš.
Ten večer vypadla v práci elektřina, tak ho pustili dřív. Chvíli poležel doma, pak se šel projít. Karolína zrovna stála na dvorku. Nedokázal odolat – přistoupil, začali si povídat. Skončilo to v kavárně. A pak – v jejím bytě.
Ráno se probudil s tíhou viny. V obýváku visela jejich svatební fotka, kde byli s Lucií mladí a zamilovaní. Vzpomněl si, jak jí sliboval věrnost. „Navždy“ – teď to slovo znělo jako výsměch.
Uvaŕil večeři – zapékané brambory, Lucčino oblíbené jídlo. Když přišla z práce unavená, ale spokojená, pochválila ho, dokonce ho políbila. A on se tvářil napjatě a v hlavě mu běžely scény z předchozích dnů.
O pár dní později měl volno. Karolíně se vyhýbal, cítil se špinavě. Ale táhlo ho to k ní jako magnet. Když Lucie odešla do práce, znovu skončil v bytě sousedky.
Lucie si změn všímala. Jakub byl až podezřele ochotný, ale zároveň vzdálený. Tušila, že něco tají. A pak jednoho dne, když viděla, jak pokradmu sleduje Karolínu z okna, všechno do sebe zapadlo.
V kuchyni vypukla scéna.
„Spíš s ní?“ vyjela a ukázala na okno.
Jakub ztuhl. Pak začal koktat nesmyslné výmluvy, ale bylo pozdě. Bez váhání ho vyhodila.
„Běž za ní! Máš to pohodlné, jen o patro výš. Stěhuj se!“
Snažil se něco vysvětlit, ale Lucie už neposlouchala. Odešel, balil si věci, a brzy se jeho hlas ozval na chodbě:
„Karolíno… pustíš mě dál? Vyhodila mě…“
Karolína zřejmě nečekala, že to tak dopadne, ale po chvíli se dveře otevřely.
A Lucie měla tváře mokré od slz. Ne z bolesti – ze zklamání. Čekala, že se alespoň pokusí bojovat, ale on odešel hned. Beze slov. Bez pokusu zachránit cokoli. Bez studu.
A rozhodla se: „Raději budu sama, než s někým, kdo zradí tak lehce.“ A zítra… si pořídí kočku. Nebo psa. Aspoň budou věrnější než většina lidí.