„Šel pro karbanátky, našel lásku“

Dobré zprávy

Starý obchod s potravinami na okraji Brna byl oblíbený u místních: chutné lahůdky, poctivé porce, milé prodavačky. Alena Nováková tam pracovala už patnáct let – nejprve u pultu, pak jako vedoucí oddělení. Věděla všechno, pamatovala si vše – komu kolik plněných paprik, na koho nezapomenout s pohankou a komu nasypat štědře, „podle srdce“.

Ten den spěchala ze skladu s tácem huspeniny. Jen ho postavila do vitríny, když ji pohled zachytil známou postavu – vysoký muž v ošoupaném kabátě, se smutkem v očích, stál u pultu a jako by někoho hledal.

Alena rychle přistoupila:

„Pokud hledáte Janu, je nemocná. Vrátí se příští týden. Chcete jako obvykle – řízky a žebírka?“

Muž se podivil:

„Vy si pamatujete, co obvykle beru?“

„Samozřejmě. Jste náš pravidelný zákazník,“ začervenala se Alena.

Zarazil se, ale pak tiše dodal:

„Vždycky jsem chtěl přijít k vám, Aleno, ale vždycky skončím u Jany. Je to skoro k vzteku.“

„A vy odkud víte, jak se jmenuju?“

„No, máte to přece na jmenovce.“

Ze zadu se ozval rozladěný hlas Marie:

„Pane! Nezdržujte frontu! Za vámi už je deset lidí!“

Zahlédl se:

„Promiňte. Domácí řízečky, prosím…“

A ještě tišší, s pohledem přímo do očí:

„Třeba mi jednou nějaká hodná žena udělá pořádné domácí řízky. Promiňte, Aleno, nemáte prstýnek… pokud nejste vdaná – můžu vás dnes večer doprovodit po směně? Bydlím hned přes ulici, sám.“

Alena sotva znatelně kývla a podala mu tašku. V hrudi jí bušilo srdce – jako za mlada.

„Takže dnes večer,“ usmál se. „Já jsem, mimochodem, Pavel.“

Celý den jako by Alena létala. I Marie si všimla:

„Alenko, ty nejsi nemocná? Tváře máš červené jako holka před rande!“

„Všechno v pořádku, Mari, jen mám skvělou náladu.“

Na konci směny se Alena nalíčila, omotala si šálu a vyšla z obchodu. Pavel už čekal.

„Půjdeme se projít? Nebo do kina?“

Počasí bylo mizerné, mokrý sníh lepil řasy. Šli bulvárem, tiše a přirozeně si povídali, jako by se znali celý život. V jednu chvíli navrhl:

„Alenko, pojď ke mně? Dáme si čaj, zahřejeme se. Bydlím přece blízko.“

„No takhle… my se přece skoro neznáme…“

„Jak to, že se neznáme? Už rok tě pozoruju. Chodím a obdivuju, jak pracuješ. Jsi hodná, poctivá. S babičkami vlídná, s dětmi přívětivá. Jako bych tě znal odjakživa. A ty mě – copak nepoznáváš?“

Usmála se:

„Dobrá, Pavle. Pojďme, ať mi opravdu nepromokne celý kabát.“

V jeho bytě bylo prostě, ale útulně. Sundal jí kabát, postavil boty k sušení, uvařil čaj s citronem, vyndal sušenky.

Když venku začala pravá metelice, najednou navrhl:

„Zůstaň. Já si lehnu do kuchyně. Kam bys teď šla?“

Alena se rozhloupla – bylo tu teplo, klid a srdce jí napovídalo: neutíkej.

„Dobře, zůstanu…“

Ulehla na gauč, on do kuchyně. Ale probudili se spolu – sami spát nedokázali.

Když se Jana vrátila po nemoci, hned uviděla, jak Pavel čeká na Alenu po práci.

„No tys nezahálela! Já jen v nemocnici – a tys mi už ukradla chlapa!“ smála se.

Ve skutečnosti byla Jana ráda. Šťastná Alena totiž zářila jako slunce – její světlo hřálo všechny kolem. A štěstí, když je pravé, je vidět už z dálky. A dokonce i řízky a žebírka se ten týden prodávaly jaksi rychleji…

Rate article
Add a comment