Spravedlnost pro ni: příběh začínající zradou

Dobré zprávy

*Spravedlnost pro Věru: Příběh, který začal zradou*

„Proč mu to všechno trpíš, Věro? Nejsi jeho věc! Jsi silná, můžeš utéct,“ šeptala Tereza, schoulená do klubíčka na pohovce.

Věra těžce vzdychla a tiše odpověděla:

„Je to můj otec. A má papír s razítkem, kde černé na bílém stojí: ‚nesvéprávná‘. Proto jsem tady. Není to jen člověk s penězi – je to člověk s mocí. A jak bych neutíkala, vždycky mě najde. Tento kruh nelze roztrhnout…“

„Tak dokud jsi tady – aspoň mi pomůžeš. Zaplatím ti, všechno v pořádku. Spravedlivě,“ mrkla na ni Věra.

„Pomohla bych ti i tak,“ usmála se Tereza. „Ale samozřejmě neodmítám. Ty peníze se mi budou hodit, až budu zase volná. Nepotřebuji magii, abych věděla, co se děje. Ale k potvrzení toho snu – potřebuji tvůj pramen vlasů.“

Tereza rychle vytáhla malý nožík a obratně uřízla několik pramínků.

„Dnes v noci bude všechno jasné. Jaké lektvary ti podstrčili, proč místo ochrany jsi dostala zelenou tíseň – to zjistíme.“

Následujícího rána Věra Terezu nemohla najít. Vyhýbala se jí, schovávala se v koutech, mizela na procedurách.

„Proč předemnou utíkáš?“ chytila ji Věra v zahradě. „Domluvily jsme se!“

„Nebudeš mi věřit,“ zašeptala Tereza pochmurně. „Budeš si myslet, že si vymýšlím báchorky pro peníze.“

„Tak dost. Povídej, co jsi viděla.“

Tereza odvedla Věru do nejodlehlejší aleje a sedla si vedle ní.

„Poslouchej pozorně. Zdálo se mi…“

*Jakub se sladce protáhl v posteli.*

„Vstávej, spáči! Našla jsem novou oběť.“

„Nech mě spát…“ zasténal.

„Vyspíš se později. Teď poslouchej. Tady jsou noviny. Vidíš tu ženu? To je naše budoucí kořist. Jmenuje se Věra. Spolumajitelka firmy, bez příbuzných, kromě… budoucího manžela. Pokud všechno půjde podle plánu – budeš to ty.“

„Vzít si ji?“ zajíklo se Jakubovi v krku.

„Ano. Ale nejdřív – zamilovat. Budeš starostlivý, skromný, zdánlivě chudý, ale pracovitý. Přitáhne se k tobě, začne ti pomáhat, investuje do tvého ‚podnikání‘.“

„A pak to všechno vyvedu? A ty se objevíš?“

„Ano, miláčku,“ hladila ho Hana po hlavě. „A až svolí k magickému obřadu, myslíce, že ti pomáhá – vsunu jí kletbu. Démon sežere její mysl. A pak – ‚nešťastná náhoda‘. Všechno dědictví tvé.“

„Jestli to vyjde…“

„Zvládneme to. Máme magii. Ty i já.“

Když Tereza domluvila, Věra mlčela, sevřené rty.

„A co na to říkáš?“ nevydržela dívka.

„Řeknu, že začnu jednat. Nejprve se zbavíme démona. Pak – odplata.“

„Varuju tě: pokud budeš váhat, utečou. Tihle nečekají.“

„Jsem připravená. Pomoz mi ho vyhnat.“

Tereza znovu ustřihla pramínek.

„Buď připravená. Až odejde, Hana to ucítí. Máš málo času.“

Tu noc Věra téměř nezamhouřila oka. Třásla se, probouzela, šeptání jí znělo přímo v uších. Ale ráno – všechno zmizelo. Svět byl jasnější. Lidé – obyčejní.

„Milado! Je pryč!“ vrhla se do pokoje přítelkyně. Ale Terezu odvedli na jiný pokoj. Něco se tu noc stalo.

„Jakmile se jí uleví, vrátí se,“ slíbila sestra.

Věra nemohla kontaktovat ani Hanu, ani Jakuba. Jejich telefony mlčely. Utekli. Ale teď bylo důležitější – dostat se odsud. A poděkovat Tereze.

„Živá!“ radostně vykřikla Věra, když se Tereza vrátila.

„Stihla jsem to. Vrátila démona zpět, málem jsem tam s ním zůstala,“ zachraptěla s úsměvem. „A ty?“

„Jsou pryč. Zmizeli. Dávám se do pořádku. Doktor říká – brzy mě pustí.“

„A já zůstanu. Taťka to prodloužil. Ale přijedeš za mnou, že?“

„Samozřejmě. A telefon?“

„Tady je můj způsob,“ Tereza opět vytáhla nožík, ustřihla culík a podala ho. „Položíš pod polštář – uslyším.“

„A pomsta?“

„Nechci si špinit ruce. Chci, aby bylo všechno spravedlivě.“

„Tak mi věř. Požádám o to ty, co jsou výš. Ať rozhodnou, kdo si co zaslouží.“

*Půl roku poté*

Věra seděla na gauči s pohárem vína. V ruce – složka od soukromého detektiva.

Hana a Jakub utekli. Věra se vrátila do prázdného bytu. Účty byly prázdné. Vše, co vložila do „podnikání“ – vypařilo se.

Hana odešla z práce a zmizela. S Jakubem odletěli. Ale idyla netrvala dlouho. Peníze nezachránily. Pohádali se. Rozdělili kořist – a rozešli se.

Hana narazila na špatného člověka. Detektiv řekl, že ji našli… nebo spíš nenašli. Pravděpodobně – dno oceánu.

„Magie tě nezachránila, Hano,“ zašeptala Věra.

A Jakub? Zase se zapletl do podvodů. Prohrál. Dlužil. Neměl čím splatit. Poslední, co mu zbylo cenného – orgány.

„Ale aspoň někomu zachránil život…“ sklonila Věra hlavu. „Všechno po právu.“

A Tereza? Teď žila v hlubokém lese, kde Věřin otec kdysi chtěl stavět chaty. Věra jí darovala pozemek. Úkryt. Domov.

Věra vytáhla z krabičky culík a usmála se:

„Tak co, kamarádko… Pokecáme? Brzy přijedu. Dovolenou budeme mít kouzelnou…“

Rate article
Add a comment