„Promluv s ním, Lízo… Nebo s ní? Nebo jen sama se sebou?“
„Lízo, prosím tě… On se tam zabije!“ Matčin hlas se chvěl pláčem.
„Mami, odkud to bereš?“
„Vždyť víš! Ještě je to kluk!“ skoro vykřikla Jana Pavlova.
„Je mu pětadvacet. Za měsíc. Kluk…“ Líza se zarazila a tiše vydechla, aby do telefonu nekřičela. „Dobře. Zavolám mu…“
Zavěsila a kousla se do rtu.
„Arturek, Arturek… Pořád jen o něm. A já? Já jsem jen kulisy, statistka v něčí hře. Líza je dospělá, Líza je samostatná, Líza nebrečí, takže ani netrpí. Nikdo se neptá – jak se mám, co je se mnou…“
„Začalo to po tátově smrti,“ vyprávěla Líza kamarádce Zuzaně, zatímco točila lžičkou v kávě.
„Žal, stres, stesk,“ kývla Zuzana. „Ale už jsou to dva roky…“
„Právě! A ona se na něj upnula jako na záchranné lano. Má jen jeho. Jako by se v ní všechno vynulovalo.“
„A ty?“
„Já?“ Líza se pousmála. „Jsem tu, ale nepočítám se. Má s ním nějaké zvláštní pouto. A byl by to klid, kdyby to nebyla nezdravá posedlost. Je jen o dva roky mladší, ale ona s ním jako s miminem: nakrmí, přikryje, uhodne, na co myslí…“
„Asi je po tátovi?“
„Všichni po něm byli – Artur i fotky z táty školy. Jen já mám, zdá se, jinou DNA.“
Líze bylo sedmadvacet. Pracovala v právní firmě, bydlela v garsonce ve starém domě u stanice metra Jiřího z Poděbrad. V lásce to bylo… nic moc. Po pár nešťastných vztazích dala výhledově od sňatků pokoj a soustředila se na sebe.
Artur byl jiný. Od dětství pomalý, roztržitý, bez zájmu namáhat se. Školu doklepal jen tak tak, dal se tam, „kde nebyla matika“. Táta tehdy ještě žil, promluvil si s ním, a tak se, i když neochotně, někam dostal.
A pak – smrt otce. Náhlá, těžká. Máma jako by se rozlomila. Nemoci, doktoři, slzy, prášky, modlitby. Málem přišla o práci. A uprostřed toho všeho Artur – jediná radost.
Kluk-útěcha. I když dávno nebyl kluk.
Dal se do práce. Peníze domů moc nenosil, ale na večeři vždycky přišel a pak – do křesla, k počítači. Tam byl jeho svět. Ale něco se změnilo, když potkal Janu.
Na Silvestra přišla Líza za matkou. Artur, s očima v telefonu, si psal. Usmíval se a mumlal nesouvislosti. Líza pochopila – láska. A dokonce se zaradovala.
Ale máma byla napjatá.
„To bys ho viděla!“ naříkala Jana Pavlova, když zůstaly samy v kuchyni. „Dřív ho z postele nedostalaš, teď maká jako kůň. Víkendy brigády, večery v kanceláři. Všechno pro Janu! Všechno pro ‚budoucnost‘. Chce jí koupit prstýnek, květiny, restaurace… Dokonce začal šetřit! Říká, že nechce přijít s prázdnýma rukama…“
„Mami, a co je na tom špatného, že dospívá?“ Líza na ni hleděla bezradně. „Vždyť jsi to chtěla.“
„Ale ne takhle! Kam jen nejezdí! Hory, lodě… Nějaké šílenství! A když se něco stane? Zůstanu sama…“
„Mami, člověka přece nemůžeš udržovat ve vakuu,“ zavrtěla hlavou Líza. „Žije. To je normální.“
Čas plynul dál. Líza seděla v poledne v kavárně, vidlička v polívce, když se na telefonu rozsvítilo: „Máma“. Povzdechla si a zvedla.
„Nenocoval doma, Lízo! Chápeš?! Odjel k ní, řekl mi to, ale doufala jsem, že tam nezůstane…“
„Mami, je mu skoro pětadvacet. Je dospělý. Je normální, když má vztah…“
„Pro mě je to dítě! Celou noc jsem nespala. Promluv s ním, prosím. Mě neposlouchá. Tebe ano.“
Líza vydechla. Slíbila. Ale přemýšlela – má to cenu? Možná by s ním neměla mluvit jako starší sestra, ale jako dospělá s dospělým. Nebo radši vůbec – ať si poradí sám.
Pak přišla nová témata. Koně. Závody. Katastrofy, které si matka vymýšlela.
„Zlomí si vaz!“ plakala do telefonu. „Nebo páteř! Ať si ta Jana jezdí sama. Proč musí on?!“
A poté – výlet. Podzimní. Stany, hory.
„Všechno si omrzne!“ křičela Jana Pavlova. „Vždyť má slabou imunitu! A co když potká medvěda? Klíště? Lízo, promluv s ním! Poslouchá jen tebe!“
„Víš,“ svěřila se Líza Zuzaně, „už nejsem sestra, ale spojka mezi dvěma frontami. Máma říká – řekni mu. On říká – řekni jí. A já uprostřed!“
„Třeba se brzo opravdu odstěhuje?“ zamyslela se Zuzana.
„Řekla jsem mu to: vezmi si ji a vypadni. Co nejdál. Oddej si. Od ní.“
A pak nastal klid.
Máma přestala volat. Nežádala rozhovory, nestěžovala si. Líza se dokonce lekla. Zavolala sama.
„Jak je, mami?“
„Všechno dobré, holčičko. Jen Artur s Janou se rozešli. Ona… ochladla. Je s jiným. A on trpí.“
„Chápu…“
„Je zase doma. Sedí. Truchlí. Počítač… Ale aspoň nechlastá. A je nablízku. Jsem sobec, ale mám klid. Je zase tady, Lízo… Stejný jako jeho otec… Měla jsem ho pořád ráda. A každý večer brečím.“
Za tři měsíce zavolal Artur sám.
„Zastavíme se k tobě s Květou? Chci ti ji představit.“
Líza se zasmála.
„Přijďte.“
Ale v duchu si pomyslela: „A půjde to znovu. Máma zase začne šílet. Plakat. Dojímat se. A já budu muset představit svého přítele…“
Konec měsíce měla vyrazit s Martinem na výlet. Do hor. A už teď se bála – co když to máma zjistí?
„A začne dělat sc”Ale pak si uvědomila, že její vlastní štěstí by nemělo záviset na strachu někoho jiného.”