**Dům, ve kterém zůstala láska**
Přestěhoval jsem se do nedaleké vesnice a hned jsem věděl, že si postavím vlastní dům. Starý domek po sestřenici mi zatím poskytl dočasné útočiště. Pracoval jsem od rána do večera: dostavěl jsem verandu, opravil střechu… A pak jsem ji uviděl – po prašné cestě od autobusové zastávky šla štíhlá žena s taškou v ruce. Libuše. Taková městská, upravená, s hrdým držením těla.
„Takovou bych chtěl za ženu,“ problesklo mi hlavou.
O pár dní později jsme se potkali u místního obchodu. Prostě jsem k ní přistoupil a řekl:
„Jsem Václav. Vím, že jsi Libuše. Co kdybychom se poznali?“
Libuše se zarazila. Muž v nejlepších letech, silný a rozhodný, se zajímá o ni, ženu, která už toho tolik zažila. Ale já jsem byl vytrvalý a laskavý. Začali jsme se vídat. A o rok později se stalo něco, co Libuše nečekala – požádal jsem ji o ruku. Dal jsem jí prstýnek. Opravdový, zlatý, s drobným kamenem.
Nemohla uvěřit svému štěstí. Bylo jí už osmapadesát, já byl o tři roky mladší. Žili jsme sami, syn už dávno odešel do jiného kraje – tam studoval, oženil se a zůstal. Vnučce bylo pět, jezdili k nám zřídka, ale Libuše čekala na každý telefonát, na každou fotku.
Ten večer seděla u okna. V polívce chladly lžíce a na srdci jí ležel těžký kámen. Ráno jsem odešel na pole – setba. Říkal jsem, že dnes bychom měli skončit. A přece jsem se nevrátil.
Vzpomněla si na své dětství. Nejstarší ze šesti sourozenců, v těsném domku s otcem, matkou a starou babičkou. Všechno hospodářství na jejích ramenou, peněz sotva na živobytí. Hračky neexistovaly. Dokonce ani stromeček na Vánoce – poprvé ho viděla až ve škole. Tam také poprvé pocítila radost – třpytivé ozdoby, koledy, dětský smích…
A pak jako blesk z čistého nebe – otec zemřel. O dva měsíce později babička. Matka zůstala sama se šesti dětmi. Libuše byla tehdy ve třetí třídě. Její dětství skončilo. Stala se náhradou za babičku: vařila, uklízela, starala se o nejmenší. Ruka jí zůstala poškozená po pádu z kůlny – prsty nikdy pořádně neposlouchaly, ale nevzdala se.
Po osmé třídě nastoupila do učiliště. Poprvé v životě se cítila šťastná: kamarádky, pochvaly učitelů, učení. Stala se švadlenou, všechno zvládala téměř jednou rukou. Dokonce ji vyslali do zahraničí – deset nejlepších studentů, a ona mezi nimi.
Ale matka nepodpořila její sen o manželství – s Pavlem, hodným chlapcem z učiliště. Řekla jí: „K čemu ti to je? Osamělost je tvůj úděl.“ A ty slova v ní něco zlomily…
Po zavření podniku musela zpátky na vesnici. A tam potkala mě.
Teď jsme spolu. Už mnoho let. Postavili jsme dům. Vychovali syna. A teď – jen čekala, až se vrátím.
A najednou mě vidí! Unaveného, ale usměvavého:
„Libuško, hotovo! Setba je za námi. Zítra si konečně odpočineme…“
V těch slovech bylo tolik tepla, že všechny staré bolesti, zrady a ztráty zmizely. Věděla – její život konečně patřil jí. A v něm byla láska.
*Dnes jsem pochopil, že štěstí nezávisí na čase, ale na lidech, kteří s námi zůstanou, i když se zdá, že už není proč.*