Do pětatřiceti let byla Jitka přesvědčená, že je šťastná žena. Milující manžel Václav, syn Tomáš a dcera Jana, skromná, ale pevná rodina. Vše se změnilo, když Václava propustili z továrny. Práci ve městě nesehnal, a tak se rozhodl odjet za prací do Německa.
„Jitko, kluci mě zvou. Platí dobře,“ řekl jednoho dne.
„A co my? My tady, ty tam. To přece není rodina,“ znejistěla.
„Bude to jen na chvíli. Vydržíme. Postavíme se na nohy a všechno bude jinak.“
Ale jinak to dopadlo, než čekala. Václav přijížděl čím dál míň, byl mrzutý a odtažitý. A pak, když se Jitka chystala na jeho příjezd a šla nakoupit, našla v poštovní schránce dopis. Od něj.
Usmála se – myslela si, že to budou slova lásky a stesku. Dopis přišel v den jeho návratu. Strčila ho do tašky a doma ho otevřela. A zhroutila se.
„Jitko, promiň. Nedokázal jsem ti to říct osobně. Zamiloval jsem se do jiné. Náš manželství byla chyba. Chci rozvod. Dětem budu pomáhat. Sbohem.“
Četla to znovu a znovu, nevěříc vlastním očím. Slzy jí zalévaly oči. Vtom do pokoje vběhl desetiletý Tomáš.
„Mami, hoří ti trouba. Co se děje?“
Vyskočila, vypnula sporák, rozháněla dým. Snažila se na syna usmát, ale v hrudi ji pálila nesnesitelná bolest.
Za měsíc se rozvedli. Václav odešel navždy. Posílal peníze, ale do jejich domu se už nevrátil. O deset let později Jitka zjistila, že zemřel při nehodě. A ona zůstala sama se dvěma dětmi a tíhou odpovědnosti.
Plynula léta. Jitka se znovu nevdala – nechtěla cizího muže do domu. Její život patřil dětem. Tomáš vyrostl, oženil se s Lenkou. Usídlili se v jeho pokoji, zatímco Jitka s Janou v druhém. Narodil se vnuk Jakub. Ale ani Lenka, ani Jana nespěchaly, aby opustily domov. Dům se stal těsným a plným napětí.
Jednoho dne Jana oznámila:
„Mami, jsem těhotná. S Honzou u tebe chvíli pobydeme.“
„Kam?“ vydechla Jitka. „V jednom pokoji jsou Tomáš s ženou a synem, v druhém jsme my dvě. Kam chceš ještě lidi nacpat?“
„V kuchyni máme gauč. Ty snad nemáš námitky?“
A tak Jitka přesídlila do kuchyně. První noc tam pro ni byla utrpením. A pak už to šlo jen z kopce. Křik, hádky, konflikty mezi nimi. Kdo snědl salám, kdo dělal v noci hluk, kdo si vzal něčí sešit – všechno se stalo záminkou pro hádku.
Pak si Jitka všimla, že Lenčino břicho je kulaté.
„Ty jsi těhotná?“
„Ano. Budeme mít druhé dítě.“
„A co bydlení?“
„Takže nás vyháníte?“ vyjela Lenka.
„Nikdo vás nevyhání. Ale už vás bude v jednom pokoji čtyři!“
„Ať se odstěhuje tvoje dcera, má přece muže!“ odsekla Lenka.
„A ty taky!“ neudržela se Jitka.
Ráno přišel Tomáš:
„Mami, urazila jsi Lenku. Vyháníš nás?“
Jana, jako na povel, vešla:
„A řekni svému muži, ať vám sežene bydlení!“
„Víte co!“ vybuchla Jitka. „Už dost! Vystěhujte se všichni! Ty, Tomáši, s ženou a dětmi. A ty, Jano, se svým Honzou. Už to nevydržím! Unavuje mě to. Proměnili jste můj dUž nikdy nechtěla, aby někdo říkal, že žije jen pro sebe, ale teď konečně pochopila, že i ona má právo na svůj vlastní život – klidný a svobodný.